Recenze - Scott Derrickson určitě patří k hororovým režisérům, které se vyplatí sledovat. Už jeho celovečerní debut Hellraiser: Inferno bývá fanoušky označovaný za jeden z nejlepších dílů cenobitské série. Pozdější snímky V moci ďábla a hlavně skvělý Sinister jeho pověst jen potvrdily.
Svůj nový film Chraň nás od zlého ale režisér natočil v produkci blockbusterového megalomana Jerryho Bruckheimera, který má sice na kontě filmy jako Top Gun, Armageddon nebo Piráti z Karibiku, ale dosud produkoval jen jediný horor, a sice film Kočičí lidé z roku 1982.
Ani druhý koproducent Derricksonovy novinky, společnost Screen Gems, nemá v žánru úplně nejlepší reputaci. Jejich novější produkce jako nedávná adaptace Kingovy Carrie nebo vyvražďovačka Maturitní ples jsou v lepším případě nevýrazné kopie jiných filmů.
Bojíte se Doors?
Také Chraň nás od zlého naneštěstí vypadá spíš jako produkt bruckheimerovské snahy rychle střídat jednu efektní atrakci za druhou a odhodlání Screen Gems opisovat, odkud je to možné, než jako navázání na předchozí Derricksonovy filmy.
Sinister měl relativně originální nápad, rozvíjel klasickou tajuplnou zápletku, ve které pomalu houstlo napětí, dokázal efektivně strašit bez laciných a okoukaných lekaček a ještě se mohl pochlubit působivým soundtrackem Christophera Younga plným nervních elektronických ruchů.
Chraň nás od zlého splácává dohromady temné policejní thrillery, vymítačské horory a démonické sekty a lepí je dohromady do zpotvořeného scenáristického tvaru, ve kterém není moc jasné, jak k sobě jednotlivé motivy vlastně patří, komu o co jde a čeho se vlastně máme obávat. A namísto hutného, současně znějícího soundtracku se nás snaží přesvědčit, že nejbubáčtější hudba na světě jsou The Doors.
Když se pod různými efektními atrakcemi (od mluvení se lvy po oživlé hračky) snažíme zahlédnout základní kontury příběhu, objevíme přitom nepříliš dobře maskovanou agitku za americké hodnoty. Stejně jako mnoho úspěšných hororů i Chraň nás od zlého se snaží založit svůj příběh na nějakém aktuálním společenském strachu či fobii.
Posedlost dovezená z Iráku
V Chraň nás od zlého se skupina amerických vojáků vrací z mise v Iráku posedlá hrozivým nadpřirozeným zlem – a je potřeba katolického kněze a napraveného hříšníka z řad policie, aby dokázali zahnat démona pryč tím, že provedou rituál vymítání na jednom z posedlých vojáků.
Film se navíc honosí tím, že je inspirovaný skutečnými událostmi, konkrétně autobiografickou knihou Beware the Night Ralpha Sarchieho. Sachie je newyorský policista, ze kterého se později stal vymítač démonů a ve své knize popisuje své zkušenosti s nadpřirozenými silami.
Stejně jako Sarchie, i Derricksonův film se nás snaží přesvědčit, že něco jako nadpřirozené zlo skutečně existuje a že obnovení praxe exorcismu je vlastně docela dobrá myšlenka. Kněz ve filmu přímo říká, že sice většina řečí o vymítání jsou blbosti, ale existují i případy skutečné posedlosti zlými duchy. Třeba u vojáků, kteří se na válečných misích v cizích zemích nechovají úplně podle amerických ideálů.
Chraň nás od zlého (40 %)
Výlet do hájemství hrůzy se Jerrymu Bruckheimerovi opravdu nepovedl. Chraň nás od zlého působí jako podprůměrný současný horor, který si neschopnost jakkoli gradovat napětí nahrazuje množstvím monotónních bafaček a zmatenou překombinovanou zápletkou. Když se pod různými efektními atrakcemi (od mluvení se lvy po oživlé hračky) snažíme zahlédnout základní kontury příběhu, objevíme přitom nepříliš dobře maskovanou agitku za americké hodnoty.
Film se nám snaží naznačit, že oni za to vlastně nemohou, ale na vině je ve skutečnosti samotný Irák, cizí nekřesťanská země, v jejíchž útrobách na slušné a bohabojné vojáky čeká koncentrované zlo, které je ovládne a tím zbaví odpovědnosti za jejich činy. Tahle historka už sama o sobě nepůsobí moc přesvědčivě a to, že tvůrci nechají posedlé mluvit se lvy a ujíždět si na Jimovi Morrisonovi, jí na důstojnosti a důvěryhodnosti moc nepřidá.
Výlet do hájemství hrůzy se Bruckheimerovi zkrátka opravdu nepovedl. Chraň nás od zlého působí jako podprůměrný současný horor, který si neschopnost jakkoli gradovat napětí nahrazuje množstvím monotónních bafaček a zmatenou překombinovanou zápletkou.
Filmu se navíc nedaří ani z komerčního hlediska – dosavadní tržby nepokryly ani jeho třicetimilionový rozpočet (což je mimochodem desetinásobná částka oproti Sinisterovi). Snad se tedy Bruckheimer i Derrickson budou do budoucna lépe chránit od zlého a hlavně od špatných hororů.
