„Máte jedinečnou možnost vidět to, čemu se anglicky říká Work in Progress,“ představil na novinářské projekci producent Ondřej Trojan animovaný povídkový film Smrtelné historky. Ten po světové premiéře na festivalu Febiofest včera vstoupil i do českých kin.
Trojanova slova měla omluvit fakt, že prostřední z povídek se promítala ještě bez dokončených triků. Zhruba v polovině jejích převážně počítačově animovaných scén, které se odehrávají v lese, tak místo zvířat pochodovaly jen bílošedé počítačově vymodelované krávy či slepice bez textur. Až někdy nebylo pochopitelné, co přesně se má na plátně odehrávat.
Člověk by takovou projekci očekával spíše na ročníkových klauzurách FAMU než těsně před světovou premiérou na mezinárodním filmovém festivalu.
Film režiséra, scenáristy a animátora Jana Bubeníčka působí, jako by jeho tvůrce shromáždil vše, co doposud vytvořil, tím dosáhl celovečerní stopáže a mohl tudíž svůj film vypustit do běžné distribuce, která nepřeje krátkometrážním ani středometrážním formátům.
Ve skutečnosti povídky vznikaly na popud producenta přímo pro tento film – jenže to na výsledném dojmu nic nemění.
Tři delší povídky i tři kratičké, zhruba minutové „předfilmy“ sice pojí téma smrti, ale jinak jde o skrumáž děl různých žánrů i různých animačních technik, a především o skrumáž děl s nejasným záměrem.
Série tří „mikrogrotesek“ nazvaná Na draka vynalézavě a s vtipem využívá zhruba minutovou stopáž k hrátkám s načasováním gagů i s prostorem mimo záběr kamery. Není pouhým lákadlem na „plnohodnotné“ povídky, ale suverénním vrcholem celého filmu.
Tento třídílný počítačově animovaný remake Bubeníčkova stejnojmenného kresleného filmu jako jediný dokáže přinést na plátno sílu animace. Každý z kratičkých soubojů rytíře s drakem obsahuje dva tři vtipné momenty, což je víc než ostatní skoro půlhodinové povídky.
První z nich se jmenuje Antonio Cacto a spíše než o animaci jde o trikový film kombinující animované a loutkové objekty s živým hercem. Odehrává se v jednom bytě, kde hlavní hrdina v podání Jana Budaře svádí souboj s podivuhodným odkazem svého zesnulého dědečka.
Kromě působivé závěrečné akční scény se tu vypráví pouze pomocí komentáře hlavního hrdiny, jehož jedinou charakteristikou je, že kouří doutníky. Relativně vtipné rekvizity v podobě dvou kaktusů – v jednom dlí popel z dědečka a v druhém bydlí miniaturní skřítek – zůstávají trestuhodně nevyužity a Budař po většinu času vypráví zdlouhavé a nezajímavé věci.
Divák by mu měl asi zpočátku při souboji se skřítkem fandit, ale nemá pro to jediný důvod. Při závěrečné automobilově-letecké honičce si říká, že to možná mohla být fajn groteska, jaká se vejde do pěti minut.
Prostřední bezeslovná a teskná povídka Maják chce stát na atmosféře, vzdává se gagů a vyjadřuje vzájemný respekt živých bytostí. Hodnotit ji nelze, ale i z těch již dokončených scén přetrvává dojem, že kromě neúměrné délky si povídka vybrala trojrozměrnou animační techniku, která příliš nepřeje vyjadřování emocí beze slov.
Závěrečný loutkový příběh Velkej chlap je jako jediný barevný. Pokud první povídka byla částečně inspirovaná filmem noir, ta poslední už názvem – a fontem, kterým je vyveden na plátně – přímo odkazuje ke snímku Sin City a k tarantinovským gangsterkám. Či spíše k parodii na ně.
Svou extrémně vulgární mluvou činí tato povídka film zcela nevhodným pro dětského diváka. A nastoluje otázku, komu jsou vlastně Smrtelné historky určeny.
Všechny povídky jsou založeny na střetu různých druhů Davidů a Goliášů, na rozdíl od toho biblického ale žádná nedopadne nejlépe právě pro ty malé. Ani jedna z povídek toto téma nezužitkuje k ničemu, co by se nevešlo i do kratičké grotesky na téma „kterak si drak dal rytíře k obědu“.
Animačně místy působivý, leč vypravěčsky nezvládnutý titul vede k otázce, zda by si animátoři, když už výrobou filmu tráví – na rozdíl od režisérů hraných filmů – dlouhé roky, neměli přizvat ke spolupráci i nějaké šikovné scenáristy.
