Recenze - Vítěz loňského benátského festivalu - snímek Faust od Alexandra Sokurova - vstoupil do české distribuce se svými úctyhodnými 140 minutami čistého času. Představuje jednoznačně nejdražší a nejnáročnější snímek ruského učedníka legendárního Andreje Tarkovského, který své faustovské podobenství o člověka poddávajícího se moci natáčel více než čtyři roky.

V době ekonomické krize, kdy vyschly všechny zdroje financí, se mu podařilo dokončit dílo o paktu člověka s Mefistofelem díky - paradoxně - pomoci samotného Putina. Ten nechal po schůzce s režisérem uvolnit chybějící peníze od státu - a to i přesto, že Faust vznikl pouze v německé verzi, v jazyce Goethovy předlohy. 

Fascinující až úmorné

Sokurovův Faust ubíhá v horečnatém tempu, připomíná dlouhý halucinační sen plný pitvořících se postaviček a manýristických šklebů. Je to fascinující, krásné, plné výsostné filmaři, až je to úmorné.

Foto: Aktuálně.cz

Není téměř v lidských silách sledovat všechny narážky, kontextuální motivy, citáty knih i oduševnělé fórky ruského vzdělance. Jak sám prohlásil loni v Benátkách, Fausta nepovažuje ani tak za film jako za "veliký román".

Snad proto můžeme v Sokurovovu opusu vidět cosi archaického, co se týče základní symboliky tohoto konceptu. Samotný film začíná velkým nadhledem nad maloměstem jakoby Goethovy výmarské doby. Kamera se pomalu noří do městského hemžení plného hamižných, nestoudných, nevzdělaných, vyšinutých a popudlivých obyvatel. Mezi nimi se hned seznamujeme s Faustem pitvajícím zezelenalé lidské mrtvoly, v jejichž orgánech hledá sídlo duše.

Není ani na chvíli pochyb, že tu máme sledovat ruské přepjaté, karatelské drama o duchovnu ztraceném v blátě či příběh dalšího prokletého hrdiny hynoucího v zaostalé a zbídačelé společnosti.

Za předlohu zde posloužila mimochodem kniha Jurije Arabova (1954), který mimo jiné taky sestavil antologickou básnickou sbírku "War comes out of raw cracks". Co je nasnadě, Sokurov používá model městečka přelomu 18. a 19. století k tomu, aby s pomocí všech těch inteligentních citátů z Fausta a narážek na všechno možné zároveň poskytl nadhled na současnost.

Foto: Aktuálně.cz

"Když není Bůh, není ani Ďábel? Ale ne, Ďábel bohužel existuje!" Anebo: "Jedině Ďábel má právo ostatní nařknout z cynismu, stejně jako ještě uvěřit v Boha!" Jinými slovy, faustovský mýtus se tu přenáší do naší konzumní a necudné doby, podobně jako například Bulgakov nahlížel sovětský totalitní komunismus v románu Mistr a Markétka. V této meditaci se autor pokouší poskytnout zašifrovaný faustovský klíč, který by znovu dal odpověď k tomu, v čem to vlastně žijeme.

Jenže v tom spočívá základní problém! Sokurovovi se nedaří přijít se skutečně originální a novou faustovskou metaforou lidstva zotročeného tentokrát materialismem. Celá základní trasa naší cesty filmem je přes všechno vizuální čarování dost očekávatelná až do dvou třetin filmu. Hlavní hrdina Heinrich Faust (Johannes Zeiler) se plahočí za poznáním a osvícení čímsi vyšším, co dává životu smysl, ale zatím naráží na nepochopení konšelů, maloměšťáctví, hloupou přičinlivost oddaného Wagnera (Georg Friedrich) a materiálnost tohoto světa.

Foto: Aktuálně.cz

Kvílivé utrpení duše

Na plovárně se nechává svádět pohledem na odhalené ženské lascivně cákající vodu. V krčmě se připlete ke rvačce ješitných vojáků, v níž zabije nešťastnou náhodou bratra své milované Markétky (Isolda Dychauk). Mefistofeles (ruský mim Anton Adasinsky) neslibuje jenom odpověď na filozofické otázky tohoto světa, ale především půjčuje peníze. A když nechá "ježíšovsky" vytrysknout ze zdi víno, všichni se začnou prát o to, kdo se více opije, než aby se zajímali o povahu tohoto zázraku.

Pamatuji si, jak se Sokurov svěřil, že ke svému snímku Matka a syn (1996) strávil hodiny před obrazem Caspara Davida Friedricha Mnich u moře. Ke snímku Otec a syn (2003) zase studoval hru světla a vody z pláten Josepha Mallorda Williama. Nyní se díváme na mámivý obraz elegického výjevu, který je ponořený do hnědo-zelené barvy. Jeho vybledlá poetická staroba jaksi evokuje vizi duchovní pustoty světa, která mrzačí všechny lidi okolo. Člověk si nemůže odpustit úšklebek o kvílení utrpení ruské duše, která se nám, zvyklým to poslouchat několik desítek let, zajídá.

Foto: Aktuálně.cz

Chci říct, že celé aranžmá kolem hlavních postav je schematické, co více, zasazuje celou moderní tragédii západního materialismu a hamižnosti do podoby až manýristického tance. Samotní herci nejroztodivnějších fyziognomických typů se neustále před kamerou šklebí, ženské se nabízejí, chlapi hulákají. A všichni teatrálně přehrávají, jako by přišli na kostýmní karneval masek. Kdyby začali najednou zpívat, ani by vás to nemohlo překvapit.

Z aranžmá druhého plánu vzniká dojem jakési operní, spektakulární féerie beze zpěvu, kde se děj pouze navenek předstírá či předehrává. Tak trochu jako by Fellini začal režírovat scénu z Tarkovského Ivana Rubleva. Je zajímavé, jak divák může tento film sledovat ohromeně i zcela bez emocionálního vzrušení.

Jak unést moc?

Co je ovšem mnohem zajímavější, je samotný vztah Fausta a Mefistofela. Oba se stávají svým způsobem viníky i oběťmi.  Sokurovova licence je přínosná v tom, že zavádí oba prokleté hrdiny skrze celý svět až do krajiny naprosté pustiny, kde má poznání dojít i pekelník s odpudivě namaskovaným panděrem a pindíkem na zadku. V lhostejném světě bez Boha už není ďábel ani potřeba. Lidé si vystačí sami se sebou, mohou hřešit bez ohledu na nebesa či peklo, protože je už všechno dovoleno.

Sokurovův Faust je o člověku, který je patologicky nešťastný - a který proto může být nebezpečný všem ostatním podobně jako Hitler, Lenin či Hirohito. Alespoň o příbězích všech tří se Sokurov už snažil natočit film - vzpomeňme jeho Moloch (1999) či Slunce (2005). Faust má být údajně takovým dovětkem k tomuto tématu, jenž ho očividně fascinuje. Jak je s to člověk schopen unést moc, jak je možné, že po ní v některých případech tolik baží. 

Za hrdinu jeho posledního filmu si tedy máme dosadit intelektuála, poháněného vlastními běsi, který se ocitá v soukolí moci a selhává. Může být básníkem, který žene balkánské vojáky do války, či neúspěšným malířem toužícím po velkém národním dramatu. V Sokurovově pohledu není ďábel vybaven žádnou vyšší mocí, která by nás mohla ovládnout. Člověk se upisuje sám svým vlastním ambicím i tlaku okolností či dokonce lidskému pohodlí. Snímá ze sebe odpovědnost, aby se dopouštěl i těch nejhorších zvěrstev. 

Samozřejmě můžeme to brát za inspirativní, ale těžko říct, jestli Sokurovův snímek nezní karatelským hlasem z minulého století. Jestli jeho Faustovské drama odráží současný svět, kde se zlo zcela zbanalizovalo - a ztratilo romantismus zápasu jednotlivce ve svém pádu do nejrůznějších ideologických totalit a temných režimů. Možná by bylo zajímavé, kdyby Sokurov příště natočil film o člověku putinovského Ruska 21. století, který už o sobě, ani morálce očividně nepochybuje. Neboť tomu bychom nyní asi potřebovali porozumět mnohem naléhavěji. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Půjdete do kina?