Recenze - Snímek Děcka jsou v pohodě šestačtyřicetileté americké režisérky Lisy Cholodenko má několik nominací na Zlaté Glóby v kategorii "komedií". V Berlíně dostal "menšinového" medvídka Teddyho, na nezávislých cenách Spirit patří k favoritům a určitě se na něj nezapomene ani na Oscarech. Aktuální témata umělého oplodnění a výchovy dětí homosexuálními páry mu otevírají dveře u liberálně smýšlejícího publika - ale jsou to právě jen a jen témata podaná v lehce komediálním hávu, okolo čeho se pak rozvíjejí diskuse.
Za hotovou věc se bere, že herci a herečky odvádějí vynikající přirozené výkony, jsou typově a věkově sladění a dodávají poměrně jednoduše charakterizovaným postavám na lehce dráždivé nejednoznačnosti. Jde o natolik "herecký film" s nevýrazným stylem snímání a tempem, že by to mohl být televizní seriál (s nimiž má režisérka ostatně zkušenosti).
Konstruktivní přístup
Náctileté děti (Mia Wasikowska a Josh Hutcherson) vypátrají dárce spermatu, které použily jejich dvě biologické matky, jež spolu žijí v lesbickém svazku a zastávají roli "táty" a "mámy". Lékařka Nic (Annette Beningová) je zjevně "otec živitel", zatímco zahradní architektka Jules (Julianne Mooreová) má být za "ženu v domácnosti".
Dětem daly jména Joni (podle zpěvačky Joni Mitchell) a Laser (asi za trest). Nalezený otec, který se nežinýruje skrývat identitu, se jmenuje Paul (Mark Ruffalo) a je to majitel restaurace a biofarmy. Všichni se seznámí a dost si padnou do oka. Možná tolik, až Nic posedlé kontrolou začíná připadat, že jí Paul "krade rodinu".
V záplavě mnoha jiných "snímků ze života" se Děcka jsou v pohodě odlišují světlou atmosférou a konstruktivním přístupem postav k řešení problémů. Nikdo tu není tak "zaseklý", aby způsobil tragédii. Což je hezké, pokud bychom příběh přijímali jako návod na život, ale z hlediska diváckého zážitku nebo zájmu to má sedativní účinek.
Neukazují se tu běžné denní drobnosti, nic nás nenutí uvědomovat si hlouběji obyčejnost životů. Existují tu jen zásadní rozhodnutí a stejně jako v Beverly Hills 902 10 by si tu postavy mezi sebou vážně promluvily i o tom, že se jedné rozvázala tkanička.
Vzhledem k tomu, že si všichni všechno řeknou, nemáme ani moc co do činění s uměleckým dílem, ale spíš se potýkáme s „produktem doby". Každý motiv je něčím příznačný a vyvolává rozštěpení názorů. Je možné si je probrat, ale ani možnost debaty nad tím, jak chápat určité věci, nezvyšuje uměleckou hodnotu filmu.
Shrnuto: Děcka jsou v pohodě prezentují svět, v němž by bylo dobré (nebo velmi pohodové) žít, ale rozhodně to není film, který je nutné vidět, pokud se vás náhodou nějak osobně nedotýká (tj. nejste ze zkumavky, dárce spermatu nebo lesba). Jako filmový zážitek dokonce vyznívá dost neuspokojivě; nudně a občas svou korektností i otravně.
Neboj se nám říct pravdu
Je to druh filmu, kde se vypíná televize, aby si lidé mohli něco říct. Respektive, kde se jedna osoba postaví před skupinku osob, co se na televizi dívají, vypne ji a spustí monolog. Je to druh filmu, kde postavy mluví jazykem terapeutických příruček, či jsou přinejmenším natolik ovlivněny určitým slovníkem a myšlením, že se nejsou schopny spolu bavit jinak než modelově ("Neboj se nám říct pravdu, ať to bude cokoli, budeme tě milovat a podpoříme tě."). Můžete pochopitelně přemýšlet, jestli si z toho film trochu nedělá legraci a nechce nám naznačit, že postavy neumějí jednat skutečně spontánně a jen o tom mluví. Ale asi ne.
Zdá se dokonce, že si režisérka a scenáristka moc neuvědomuje, jak její film vyzařuje "esenci americkosti" - tedy sebezahleděnost bohaté bílé střední třídy, jejíž příslušníci si myslí, že mají nějaký problém, ale ve skutečnosti se jim neděje nic hrozného. Nebo aspoň nic takového, o čem by musel být takto "sluníčkově" pojatý a 106 minut dlouhý film. Je těžké cítit lítost a empatii k lidem, kterým nedochází, v jakém luxusu žijí.
Když Jules prohlašuje, že by "asi měla číst víc ruské romány", aby procítila tragédii osudů postav, můžete to opět přijímat jako scenáristický odkaz, že všichni zúčastnění vědí, co mají říkat, a nikdy se plně neprojeví. Ale opět: asi ne.
Do tohoto rámce nevyjasněné sebeironie spadá i scéna, kdy Jules vysvětluje Laserovi, že lesby nemají rády lesbické porno, protože filmaři si najímají heterosexuálky. Má tato věta upozorňovat, že i Julianne Moore a Annette Bening lesby jen hrají, a jedna z nich dokonce ani není úplně „čistá lesba"? Jde režisérka, sama lesbické orientace, tak daleko? Znovu, asi ne.
Zkrátka, něco či dokonce mnoho tu působí jako napodobenina a cítíme určitou faleš. Jen na chvíli probleskne moment poznání, kdy se někdo vzepře oné rozmazlenosti a hyperkorektnosti; např. když Nic zarazí hovor o biopotravinách s tím, že jestli ještě někdo zmíní výraz "delikátní konopné mléko", hodí šavli. Aspoň tady si někdo uvědomí, jak směšně zní jazyk lidí, kteří chtějí být "nezávislí" a přírodní", ale propadli nové formě náboženství a ideologie.
Co si tvůrci uvědomují
Zůstává tu však hlavně řada podprahových věcí. Typické je, že o problému vychovávání dětí homosexuálními páry nepadne ani slovo - nikdo se jím nezabývá, nikdo na něj neupozorní. Nic a Jules jsou prostě párek rodičů, hotovo. Ve filmu se neobjeví sousedi, scény ze školy, nakupování nebo čehokoli, kde by mohl nastat konflikt nebo nedorozumění.
Paul jen na informaci, že se jeho spermatem nechaly oplodnit dvě lesby, reaguje trochu buransky "Super, lesbičky mám rád!", ale dál už se jako macho-hovádko neprojevuje, naopak dává okázale najevo citlivost. V tomto ohledu je aspoň zřejmé, že jde o záměr autorky: zobrazit výchovu dětí lesbickým párem jako něco normálního.
Záměrně zábavné je rovněž, jak se zde neustále opakuje oslovení "You, guys" (doslovně "chlapi" nebo "kluci", v angličtině zdánlivě neutrálně "lidi") v situacích, kdy si těžko nepovšimnout jisté nepatřičnosti. Další věci už ale opět vyvolávají otázky, zda si tvůrci uvědomují, co do filmu "dostali" - a standardní odpověď je "asi ne".
Děcka jsou v pohodě dokonce zapadají přes proklamovanou liberálnost a "pokrokovost" do řady děl, které ukazují lesby jako mnohem podrážděnější a nespokojenější osoby, než se nyní ve filmech a seriálech zobrazují gayové. I způsob, jakým jsou zde ukazovány lesbické sexuální scény, nevyvolává tolik vzrušení jako scény heterosexuální.
Čímž jsme asi u nejkontroverznějšího bodu. Opět se tu naplňuje zjednodušující pohled na lesby jako "ženy, které nikdy nepoznaly pořádného chlapa". Kdy jste viděli ve filmu, aby gay zahýbal partnerovi se ženou? Ale kolikrát už jen jste viděli film, kde se ukazuje, že lesbická žena "nemůže být sexuálně spokojená se ženou" a její dosavadní orientace byl omyl?
Snímek sice nedojde k tomu, že by někdo "přešaltoval" orientaci, ani se tu nedá vyvodit nic o údajné univerzální ženské potřebě "mít chlapa". Pouze se zde zopakuje schéma, jemuž věří většinová, často homofobní populace. Všechny proslovy postav o "složitosti sexuality" se svezou k primitivnímu klišé. Není divu, že film není mezi lesbami oblíbený; líbí se hlavně lidem, kteří si o sobě myslí, že jsou tolerantní, ale bohužel jim nedocházejí detaily.
Nová témata do staré formulky
Jistě, máte možnost dívat se na příběh z více úhlů a otestovat si možnosti, zda je Paul více sympaťák, slizák nebo loser. Záleží na vaší vstřícnosti či přísnosti. Ovšem způsob, jakým autoři Paula na konci z děje vyšoupnou, je krutý. A dá se dost snadno interpretovat tak, že děti, jimž chybí jeden rodič (případně rodič druhého pohlaví), vlastně o nic nepřicházejí. Tady dílo funguje jako protilék na pocit viny pro všechny, kdo vychovávají děti bez otce nebo matky.
S tolerancí coby předpokladem toho, že na film s tak delikátním tématem jdete, to ve výsledku není moc horké. Příkladem může být scéna, kdy Jules zpupně propustí mexického zahradníka Louise. Co na tom, že toho lituje, vždyť i film staví dotyčného do pozice "podčlověka". Podobně je jednáno s Paulovou černošskou přítelkyní Tanyou - tito lidé nikdy nejsou tak důležití a jejich příběhy s podstatně větší sociální hloubkou nedostanou žádný prostor.
Film ve své redukovanosti nakonec zosobňuje jen variaci tradiční hollywoodské comedy of remarriage, komedie o tom, jak se partneři spojení dlouholetým svazkem dají po krizi zase dohromady. Člověku pak dochází, proč byl druhým scenáristou Stuart Blumberg, který napsal komedie Rabín, kněz a krásná blondýnka a Holka od vedle. Šlo o to integrovat nová témata do osvědčené formulky.
Možná se bude historie opakovat v opačném gardu. Anette Beningová byla v roce 2000 nominovaná na Oscara za hlavní roli v Americké kráse, což byla původně "lechtivá komedie", na niž se nabalily větší ambice. U Děcek v pohodě naopak na počátku stály velké ambice "říkat důležité věci" a vylezlo z toho neškodné nic pro zasmání. Herečka se po oscarovém koberci projde s delšími vlasy a v róbě, nikoli v kalhotách.
S trochou nadsázky dotyčné dílo dokonce zosobňuje konec umění: lidé, kteří se mají příliš dobře, o sobě těžko můžou točit bolestně pravdivé filmy. Na to, aby sami sebe zraňovali, případně po divácích něco chtěli, jsou už moc korektní.
| Děcka jsou v pohodě | |
| The Kids Are All Right | |
| Žánr: | Drama, Komedie |
| Režie: | Lisa Cholodenko |
| Obsazení: | Julianne Moore, Mark Ruffalo, Annette Bening, Mia Wasikowska, Josh Hutcherson, Yaya DaCosta ad. |
| Délka: | 106 minut |
| Premiéra ČR: | 06.01.2011 |
