Režisér Tomáš Vorel nemohl od posledního filmu udělat větší obrat v tónu vyprávění a v náladě, než jak se mu to povedlo v Cestě do lesa. Před třemi lety se dotkl dna tvůrčího nevkusu v „drzé komedii" Ulovit miliardáře. Byla to zlá bulvární satira, v níž si Vorel s politiky, podnikateli a médii vyřizoval účty se sofistikovaností člověka, který čerpá svůj obraz o světě jenom ze čtení Blesku a koukání na Televizní noviny.

O to víc překvapí, že Cesta do lesa je celá o vzájemné toleranci, překonávání rozkolů a hledání životní harmonie v kompromisech. Tomáš Vorel asi pochopil, že má točit o tom, čemu opravdu rozumí a co je schopen analyzovat, s lidmi, které má rád, a v prostředí, které je mu nejbližší, tedy na svém milovaném Rabštejnsku. A výsledek se dostavil. Cesta do lesa odzbrojuje svou vřelostí a upřímností.

Zenová smířenost

Foto: Aerofilms

Tomáš Vorel je tvůrce, jehož poetika nemusí sednout každému. Jeho postavy jsou často jednorozměrnými karikaturami, jejichž plochost režisér zdůrazňuje ještě tím, že vede herce k přehrávání. Jeho pohled na svět osciluje někde mezi dětskou naivitou a dospělým idealismem.

Nejvíce mu sedí žánr, který by se dal nazvat groteskní pohádkou: nerealističnost svého vyprávění často shazuje ironickými špílci. Přes veškeré shazování ale cítíme, že Vorel to myslí vlastně vážně, moralizuje skrze smích či škleb. Jeho filmy nejsou jenom zábavou pro lidi, ale otiskem jeho přemýšlení o světě.

Takový Gympl nebyl rozhodně dokonalý film. Ale cenný byl v tom, jak se Tomáš Vorel snažil postihnout celý makrokosmos vztahů, které mají svůj průnik ve školním prostředí. Chápal učitele, rodiče a děti ne jako oddělěné entity, ale jako skupiny, které se navzájem ovlivňují. Uvědomoval si, že rodiče ubližují svým dětem stejně jako děti ničí své rodiče, o ambivalentní roli učitelů v celém vzdělávacím procesu ani nemluvě. Odmítal přitom nad jakýmkoli svým hrdinou vynést morální soud. To není relativizace, ale pochopení toho, že svět není černobílý. A podobná skoro až zenová smířenost s lidskými protiklady a slabostmi prostupuje celou Cestu do lesa.

Foto: Aerofilms

Už jsme si naznačili, že Vorlovi hrdinové nebývají postavy z masa a kostí, ale chodící postoje. Režisér vytváří ve svém vesnickém mikrokosmu nepravděpodobný propletenec mezilidských vztahů, v nichž to řinčí zdánlivě nesmiřitelnými idejemi a přístupy k životu.

Z Cesty z města přetáhl Vorel do svého volného pokračování „městské náplavy" Honzu Maráka (Tomáš Hanák) a jeho ženu Markétu (Bára Schlesinger). Ti zastupují volnomyšlenkářský a newageový styl žití. Z původního filmu známe i rolníka Papoše (Bolek Polívka) a jeho odcizenou ženu Vlastu (Eva Holubová), kteří jsou zase prototypy zemitého selského pohledu na svět.

Foto: Aerofilms

Iniciátory propojení nesourodých názorů jsou potomci těchto dvou rodin, kteří spolu začnou chodit. Papošův syn Ludva (Tomáš Vorel Jr.) je nadšený lesní adjunkt a nimrod, který přesvědčeně brojí za prospěšnost myslivectví, zatímco Marákovic dcera Anyna je zapálená vegetariánka a ekoložka, která vidí v zabíjení zvířat a kácení stromů největší lidské zlo. Panoptikum postaviček doplňují sveřepý správce revíru Cvrk (Jiří Schmitzer) a jeho dcera (Marie Štípková), frustrovaná a nesebevědomá čerstvá vysokoškolačka, která je ve vesnici učitelkou.

Scénář postavy vystavuje neustálým ideovým střetům, z čehož pramení řada vtipných hlášek a zábavných gagů. V bláznivém tempu a pohádkovém tónu staví proti sobě různé protiklady a binární opozice: město vs. venkov, liberální výchova vs. tvrdá výchova, myslivectví vs. hnutí Gaia, tradiční vs. alternativní medicína, soukromé vs. státní vlastnictví, křesťanství vs. východem šmrnclá psychedelie.

Jako po houbičkách

A výsledek je překvapivě funkční hlavně proto, že Vorel v lehce utopistickém duchu smiřuje protikladné světonázory a přiznává jim právo na existenci.

Poselství filmu je možná stejně jako jeho forma naivní, ale nezpochybnitelně platné: abychom si v nějaké uzavřené komunitě (vesnici) mohli vytvořit dobré místo k životu, musíme se naučit vzájemně se respektovat a tolerovat vlastní odlišnosti.

Odpor k jednoznačným pravdám se koneckonců promítá i do formální stránky filmu.

Kouzlo vizuálně podmanivé „reklamy na les" propagující život v sepětí s přírodou stojí do velké míry na využití triků a „umělých" digitálních technologií, jichž je Tomáš Vorel přes svůj odchod z města velkým fanouškem.

Osobně bych Cestu do lesa označil za Vorlův nejlepší film od Kouře. Příběh o touze po harmonii a obroušení myšlenkových extrémů je jednoznačným českým „feel good movie" roku. Divák se po jeho zhlédnutí může cítit podobně povzneseně jako po dobrém tripu na režisérových oblíbených léčivých houbičkách.