Recenze - Katedra režie na FAMU v posledních letech evidentně ožívá. Ještě před takovými pěti sedmi lety platilo, že všechno zajímavé se odehrává na katedře dokumentu, a studenti režie se vesměs prezentovali dost nepřesvědčivými snímky: sebestřednými výlevy, poetickými experimenty nebo zábavnými blbinkami nepřekračujícími rozměr pouhé hříčky.
Teď se ale něco změnilo. Olmo Omerzu se letos s absolventským filmem Příliš mladá noc dostal jako jediný zástupce českého filmu do programu Berlinale a v posledních čtyřech letech se studentům FAMU třikrát podařilo dostat na nejprestižnější soutěž svého druhu na světě.
Organizátoři sekce Cinéfondation na festivalu v Cannes vybírají každý rok kolem patnácti filmů z téměř dvou tisíc přihlášek a letos se do elitní společnosti studentů z celého světa dostal Michal Hogenauer s filmem s tajemným názvem Tambylles (neznamená prý nic jiného než tři česká slova smrsklá do jednoho).
Něco pro bratry Dardenny
Stejně jako předchozí canneští účastníci z FAMU - Zuzana Špidlová a režisér, který si říká Aramisova - má Hogenauerův film univerzálně sdělné téma. Špidlová s filmem Bába před třemi roky porotu oslnila a zvítězila. Dvacetiminutová miniatura o teenagerce, která by se nejraději zbavila nemohoucí babičky, o niž se musí starat, pojmenovává ve zkratce a bez patosu, jak se ve společnosti ztratila mezigenerační soudržnost.
Špidlová se netají tím, že jejími největšími idoly jsou bratři Dardennové - miláčci canneského festivalu a jeho několikanásobní vítězové. Jeden ze sourozenců - Jean-Pierre - je v těchto dnech předsedou poroty Cinéfondation a Hogenauerův snímek by ho mohl oslovit minimálně příběhem.
Story o mladistvém vrahovi své vrstevnické kamarádky, který se po několika odsezených letech vrací zpět do života, se v jádru docela podobá filmu Syn těchto slavných mistrů sociálního realismu. Mladý zabiják se v něm po návratu z lochu nechá zaměstnat v truhlářské firmě otce malého syna, kterého zabil, aniž by věděl, že pracuje pro člověka, kterému zničil život. V Tambylles se bezejmenný osmnáctiletý hrdina (uhrančivě přesvědčivý Ivan Říha) vrací do rodné vesnice a snaží se žít normální život.
Samozřejmě co se týče kvality filmu, na koleně dělaný snímek studenta FAMU neobstojí před vyzrálou poetikou Dardennů, ale Hogenauer se s tím, co měl k dispozici, pokusil vystavět podobně ambiciózní moralitu o pomstě, vině a trestu.
Vina, která nejde setřást
Originalita Tambylles stojí i na invenčním propojení žánru fiktivního dokumentu a hraného filmu. Už v úvodních titulcích se objevuje přímo termín „dokumentární film" a první třetina snímku se pak maskuje jako dokument o delikventovi, který se jednak snaží dopátrat příčin, které vedly hlavního hrdinu k jeho činu, a jednak mapuje reakce okolí - od zničeného otce oběti přes autobusáka považujícího mladíka za zrůdu po středostavovské rodiče, kteří nic nechápou, ale instinktivně se snaží svého syna chránit a sami sebe vyvinit.
Čtěte také
Hogenauer ale najednou v jedné scéně nečekaně přepne do modu hraného filmu a z režiséra dokumentu udělá samolibého fracka snažícího se z kontroverzního tématu vytěžit co největší senzaci. Na svět se najednou díváme optikou hrdiny, který se marně snaží zanechat svou minulost za sebou. Najde si práci, dokonce i něco jako vztah s atraktivní holkou (Anna-Marie Maxera), ale tlak okolí a vinu, kterou si nese v sobě, nelze setřást.
Tohle ale není příběh s konvenčně vystavěným dramatickým obloukem, spíše série minimalistických výjevů vykreslujících vzrůstající napětí v rozervané mysli mladíka. Chvílemi mi to připomíná poetiku Bruna Dumonta (Hadevijch, Flandry, Twentynine Palms). Hogenauer psal bakalářku o filmové řeči scén zobrazujících strach a násilí ve filmech Michaela Hanekeho a tahle inspirace je tam také cítit.
Režie osciluje mezi analytickým odstupem od mladého vraha a pokusem vcítit se do něj. Hogenauer často používá statické záběry zabírající herce v polocelku nebo celku a střídá je se vtahujícími subjektivními záběry, v nichž sledujeme svět jakoby očima hlavního hrdiny. Říha ho hraje v zásadě jako sympaťáka, introvertního drsňáka. Raněné zvíře zahnané do kouta.
Ať už třeba Hogenauer odejde z Cannes s prázdnou, přesně tahle filmová poetika - na povrchu chladná jako nabroušená žiletka a uvnitř tepající horkou krví - u nás hodně chybí. Tambylles má k dokonalosti daleko: například celá pointa nemá tak šokující účinek, jaký pravděpodobně autor zamýšlel. Ale dramaturgy světových festivalů může dnes zaujmout jen takový druh filmů, který obsahuje zároveň silné téma a zároveň je natočený poučenou artovou formou. Obě podmínky Tambylles vrchovatě splňuje.
