Recenze - Úspěch filmu Nedotknutelní nenápadné a neznámé režisérské dvojice Olivier Nakache a Erik Toledano je skutečně fenomenální. Ve Francii se tahle komedie o nepravděpodobném přátelství mezi ochrnutým milionářem a bezprizorním imigrantem stala nejnavštěvovanějším filmem roku a druhým komerčně nejúspěšnějším domácím snímkem vůbec.

Když se podíváte na tuhle energickou sociální pohádku vyšperkovanou množstvím skutečně vtipných situací a dialogových přestřelek, snadno pochopíte proč. V éře scenáristických nedodělků zaplavujících kina je skutečně osvěžující vidět film, který ví přesně, co a jak chce vyprávět.

Foto: Gaumont

Trefuje se totiž do ducha doby. Ve Francii a vlastně v celé Evropě se ztrácí soudržnost mezi jednotlivými vrstvami společnosti. Frustrace úzkostmi zmítané střední vrstvy se v době krize obrací na jednu stranu proti předměstským imigrantům a na druhou stranu proti těm nejbohatším.

A Nedotknutelní nabízejí divákům na dvě hodiny útěk do světa utopického společenského smíru, v němž existují boháči i socky jako lidi se stejnými touhami a podobnými problémy jako má většina populace.

Bez patosu a velkých pravd

Ve zkratce zní syžet přinejmenším klišovitě. Kvadruplegický milionář na vozíčku Phillippe (Francois Cluzet) si najme jako ošetřovatele Drisse (Omar Sy), Senegalce z předměstského ghetta, a ten muže odříznutého od okolí naučí opět se radovat ze života. Ale triumf tohoto francouzského komerčního hitu, kterému i v české internetové databázi ČSFD náleží pozice 8. nejlepšího filmu vůbec, tkví v tom, jak se mu podařilo vyhnout veškerému patosu. Místo sentimentu a velkých pravd útočí na bránice diváků často docela nekorektním humorem.

Foto: Gaumont

Vypravěčskou jistotu režisérské dvojice prokazuje už úvodní sekvence snímku, v němž se oba hrdinové představují publiku tím, jak si v Masserati za plného městského provozu dávají závody s policejní hlídkou. Když je auto s majáčkem konečně zastaví, sehraje Driss před strážníky za Phillipova nemalého přispění úspěšnou etudu na téma "postižený kamarád má mrtvici a my spěcháme do nemocnice". Naznačuje se tím jistá anarchistická odvázanost obou hrdinů a posiluje šance na to, že budou většině lidí už od začátku sympatičtí: kdo by si to někdy nepřál natřít policajtům!

Vyprávění se poté vrací o několik měsíců nazpátek. Phillippe na svém zámku pořádá konkurz na ošetřovatele. U stolu se střídají nudní, hamižní nebo přespříliš ambiciózní kandidáti, když tu najednou do dveří vstřelí jako neřízená střela Driss s nevymáchanou hubou a požadavkem na razítko pro pracák.

Foto: Aktuálně.cz

Phillippovi se hned zalíbí pro svou živelnost a neomalenost, vždyť - jak se vyjádří - postižení nestojí o soucit ani ohledy. A to je snad jediné lehce didaktické poselství filmu, který chce nekomplikovaně pobavit a kontrast mezi světy obou hrdinů mu k tomu skýtá nejrůznější munici.

Polidštění černocha z ghetta

Už po pěti minutách je jasno, že kdo by - vzhledem k námětu - čekal vážně míněné sociální drama, skončil na špatném filmu. Je to ten typ snímku, kterému by Američané řekli "bromedy" - parťácká komedie o mužích, jimž přátelství pomáhá překonávat překážky a stvrzuje jejich identitu ve složitém světě. Díky naprosté odlišnosti obou hlavních postav čerpají autoři humor z různých rasových, třídních i kulturních klišé.

Vykreslení postavy Drisse se například často pohybuje na hranici karikatury černocha z ghetta: poslouchá rap a soul, nosí vytahané tenisky a džíny, rychleji mluví než myslí a neustále sexuálně obtěžuje Phillippovu asistentku.

Některé americké recenze obviňují film z rasismu: četli ho jako příběh bohatého bílého muže blahosklonně civilizujícího chuďase původem z bývalé kolonie. Kritik časopisu Variety dokonce obvinil film z rasismu jako z Chaloupky strýčka Toma, o němž doufal, že navždy zmizel z amerických kin.

Z evropského pohledu jde o trochu upjaté hodnocení. Je to právě Driss, kdo ve vztahu obou přátel dává víc. I díky fantastickému výkonu Omara Syho, který za roli dostal Césara a vyfoukl tak cenu oscarovému Jeanu Dujardinovi z Umělce, je charismatický Driss tahounem celého filmu.

A jeho energie a bezstarostný a zároveň empatický přístup k druhým jako by napumpovaly stejnými vlastnostmi i celý film. Můžeme ho označit za typický midcultový produkt, který uhýbá před společenskými problémy a realitou. Spíše než skutečnou sondu do prostředí zbohatlíků a prostředí předměstské chudiny nabízí postavy, vycházející vstříc stereotypizovaným představám středostavovského publika o těchto subkulturách.

Ale není nutné na každý film brát podobná měřítka jako na filmy artových mistrů typu bratrů Dardennů. Nedotknutelní mají dost šarmu, elegance, vtipu a inteligence, aby jim to v pohodě stačilo na pomyslnou špičku peletonu současných mainstreamových komedií.