Recenze – I zástupci distribuční společnosti Aerofilms prohlašují, že Bezva chlap nezklame příznivce skandinávské kinematografie. Snímek norského autora Hanse Pettera Molanda se řadí mezi mlčenlivé tragikomedie ze severu, jež jsou plné směšných i dojemných podivínů, nešikovně se lopotících s vlastním životem.
Příběh hořkosladkého návratu kriminálníka do normálního světa už patří do scenáristických příruček, jak napsat postavu se silným příběhem. Molandovi zkrátka vyhovují komediální polohy v rámci vyhrocených zápletek, jak jsme mohli vidět před lety v jeho rodinném dramatu Aberdeen (2000) obdařeném alkoholickým otcem v Oslu, umírající matkou ve Skotsku a nešťastnou právničkou na cestě.
Polepšený kriminálník z recyklovaného materiálu
V Bezva chlapovi obsadil znovu švédského herce Stellana Skarsgårda, známého nyní už i v Hollywoodu (Piráti z Karibiku 2-3, Mamma mia!, Andělé a démoni). Před dvanácti lety zabil jeho Ulrik ze žárlivosti nevěrnou ženu, nyní se ocitá z vězení na svobodě. Polepšený obecní ranař stojí venku před bránou a nemá kam jít. Naštěstí tohle je všechno záminka k tučné tragikomedii, nikoliv k uslzenému slaďáku.
Ve studeném severském klimatu osamělých lidi, kteří k sobě hledají obtížně cestu, dostává Ulrik těžký úkol. Podaří se mu znovu normálně žít, případně získat cestu k již dospělému synovi čekajícímu s manželkou dítě? Anebo jestli se nechá zatáhnout někdejšími parťáky do pomsty na člověku, který jej kdysi usvědčil před soudem?
Do toho, co zavání nakynulým melodramem, se však míchají vysloužilí gangsteři z baru, zklamaná ženská z autodílny, syté rybí karbanátky s kompotem a milostné hrátky s životem opotřebovanou bytnou. Takže objevujeme spíše rustikální Norsko z předměstí a zapadlého sídliště, jenž nenajdete v prospektu cestovní kanceláře ani v křídových časopisech, kde se píše o této jinak bohaté ropné velmoci.
Autoři sestavili tragikomedii z recyklovaného materiálu, jako jsou dlouhé zámlky osamělého muže s taškou. U krajnice cesty leží odhrabaný špinavý sníh, za oknem ledově prší. Divákovi utkví v paměti sídlištní scéna, v níž Ulrik sedí v autě před domem. Přemýšlí, jestli se má odvážit jít ven a zazvonit na odrostlého syna. Má strach zjistit, jestli jej bude chtít ještě vidět, jestli zůstal otcem. Nakonec to je zrovna dost slabá linie filmu…
Najdeme tu všechny pitoresknosti a klišé severského filmu o outsiderech čekajících na opožděnou šanci, z nichž si tamní průmysl udělal evropskou vývozní značku „negativního myšlení“, melancholie opileckých samot či rodinných drasťáren.
Chladnokrevná tragikomedie
Nelze se zbavit pocitu, jako bychom šli po známých turistických značkách vedoucích za vyhlídkou na údolí Trolů. Nečekané je až to, jak se v průběhu filmu převracejí naruby role, ale i celé vyznění. Jak se banalizují a ironizují těžká témata, jako je životní neštěstí, domácí násilí, mafiáni, či dokonce příběh viny, vraždy a krevní msty. Severská věcnost, s níž kamera snímá mozaikovité výjevy lidské tragédie i trapnosti, je nakonec přece jen zdrojem docela svěžího chladnokrevného i černého humoru.
Gangsteři se dost nekonvenčně potýkají s rodiči i s dětmi, bachař se tu sentimentálně loučí s vězněm. Norská tragikomedie pracuje s tím, že postavy v sobě mají dvojí hloubku. Na povrchu jsou karikaturou, která si bizarně utahuje ze všech těch mlčenlivých rozvrácených osudů. Ale uvnitř má být ryzí pravda.
Nakonec už postava sympatického hromotluka, který láme ruce, má stále hlad a opravdu neumí tančit, zlehčuje očekávaný příběh o polepšeném hrdlořezovi. Ulrik je mnohem spíše perverzně sympatickým, dobromyslným pruďasem – vlastně komediální figurou, kolem něhož se soustředí všichni lidsky i dojemně výstřední podivíni, tedy pitomci z okolí.
Antikoncepční film
Majitel autodílny Swen vede překotné pedantské promluvy, neboť žije neuroticky svou prací. Jensenova banda už jen vzdáleně připomíná mladické mafiány. Prostomyslný Rolf poslouchá na slovo, ale plete si kytky, krádež auta s loupežným přepadením. Nerozumí vtipům, ale dělá si legraci z laponského liliputa a zároveň obchodníka se zbraněmi.
Nejsnadnějším terčem severské legrace je pak Ulrikova bytná (Jorunn Kjellsbyová), jež na svého nového podnájemníka Ulrika přenáší všechny nenaplněné touhy ženské, která „se spokojí s málem“. Švorcovému podnájemníkovi vyvařuje rybí pochutiny, které mu nosí v čím dál tím odvážnějších - a nutno dodat odpudivějších - šatech. A po módní přehlídce pro otrlé se dožaduje za odměnu bizarně sexu, když „to ty chlapi tak strašně chtějí“.
Z těch punčochovitých podkolenek a krátkých šatech na opravdu ošklivé babičce se začne nejednomu divákovi dělat šoufl. Nicméně po chvíli si uvědomíte, že součástí zdejšího humoru je právě zduřelá živočišnost, která se na ubohém předměstí projevuje poživačností rybích jídel, sexuálními rychlovkami za dveřmi bistra či sledování polských (!) estrádních programů.
Norský nářez je někdy dost křečovitý, jindy zase mile odzbrojující. Za každým vtípkem se skrývá poznání, že pozemská existence je stejně beznadějná i odsouzená k nezdaru. V každém případě platí, že každá taková „pravda“ syrového nářezu je pečlivě secvičená a inscenovaná.
Dojemná lidská trapnost
S trochou nadsázkou by se dalo říct, že Správný chlap je skutečně „evropským filmem“ se vší sociální citlivostí i uměleckým pokrytectvím. Najdete tu něco, co mají zdejší filmy zabývající se outsidery živořícími na okraji společné.
V Evropě se rádi tváříme, že právě ti poslední jsou mírou humanity našich společností - podle toho, jak se k nim chováme. Mají nějak víc pravdu, protože nejsou zkažení mocí, kariérou, moderním blbismem našich médií, ačkoli třeba vraždili ze žárlivosti. To už platí od Dostojevského.
I kolem „Bezva chlapa“ Ulrika se převrací řád spravedlnosti. Vždyť on může nakonec vzít do rukou nejen osud vlastního života, ale také právo. Jeho závěrečný čin nám říká, že jsme se tak jako tak ocitli ve společnosti, kdy spravedlnost stejně nefunguje. Tak proč jí trochu nepomoct...
Bojovníci s nemravností
S trochou zjednodušení lze říct, že takový Aki Kaurismäki natáčí filmy o rytířích komicky se stavících proti nemravnosti, Roy Anderson zase inscenuje absurdní grotesky odpozorované z ulice. Naopak Hans Petter Moland si vymyslel průvodce – bezva chlápka s poskvrněným trestním rejstříkem a fešným copánkem, který vypadá bezbranně, ačkoli by mohl zatočit alespoň s jedním hajzlem na tom širém světě. Vedle toho utěšuje ženský, umí se poprat a strašně rád by si dal žváro v baru, i když tam platí zákaz EU.
Moland si dělá z podobné trapnosti svých hrdinů trochu legraci, trochu je lituje. Ovšem čím dál tím více máte pocit, že těmi všemi pitomci ze sousedství si zaštiťuje umělecké ambice. Bezva chlap je zároveň příkladem biografu, který vyrůstá z národního, krajového, pitvorného svérázu, ale přitom je srozumitelný na celém světě. Rozumí životu, rozumí existenci na okraji. Pobaví nás tu živočišně, tu inteligentně. Je to ale trochu severský folklór.
| Bezva chlap | |
| En ganske snill mann | |
| Žánr: | Drama, Komedie |
| Režie: | Hans Petter Moland |
| Obsazení: | Hrají Stellan Skarsgĺrd, Bjřrn Floberg, Gard B. Eidsvold, Jorunn Kjellsby, Jannike Kruse, Aksel Hennie a další... |
| Délka: | 103 minut |
| Premiéra ČR: | 22.04.2010 |
