Recenze - Německý film prošel v druhé půli devadesátých let obrodou. Do terénu okupovaného špatnými komediemi vstoupila nová generace tvůrců, kteří se svými filmy více dotýkali reality, byť se nebránili ani využívání různých žánrových vzorců. Veit Helmer se svým debutem Tuvalu vydal úplně odlišnou cestou. Prakticky vše ve své prvotině podřídil stylizaci a místo syrové skutečnosti se vypravil do neznámých míst a jiných časů.
Příběh Antona, který žije se svým slepým otcem ve sklepení pod bazénem a udržuje pro otce iluzi starých dobrých časů, se obešel zcela beze slov. Vše v této jednoduché romanci s prvky němé grotesky bylo podřízeno atmosféře; černobílý, místy kolorovaný obraz spolu s obskurním prostředím trochu připomínal francouzské filmy hnutí „Cinema du look", například humornou hříčku Delikatesy autorské dvojice Jean-Pierre Jeunet a Marc Caro. Hudba Kusturicova spolupracovníka Gorana Bregoviče zase vyvolávala jurodivé balkánské nálady.
Už u Tuvalu bylo zřejmé, že scenáristika nebude hlavním Helmerovým talentem. Jednoduchá romance však přinejmenším místy pobavila a stále ji bylo možno vnímat jako vypiplanou studentskou hříčku začínajícího režiséra.
O takřka desetiletí později proběhl festivalovým okruhem snímek Absurdistán, který už se naprosto utopil v bezradnosti. A to navzdory tomu, že děj této rádoby emancipované absurdity se celý točí kolem nedostatku vody. Vymizel humor na úkor prvoplánových snah o lyriku a naivita už při nejlepší dobré vůli nemohla být vnímána jako záměr.
Ztraceni v kazašské stepi
Novinka Bajkonur dokonává započatý pohyb a s konečnou platností zahrabává režiséra do vyschlé kazašské stepi. Co naplat, že se štábu podařilo pro svou pohádkovou romanci získat jedinečnou možnost natáčet přímo na kosmodromu Bajkonur. Helmer zřejmě tímto snímkem dopadne do hlubin zapomnění s větší razancí než trosky vesmírného harampádí do země v okolí Bajkonuru.
Když se přitom pokusíme vyjmenovat některé dílčí motivy, mohl by někdo nabýt dojmu, že snímek má určitý potenciál. Při pročítání některých zahraničních recenzí lze dokonce získat pocit, že se v Bajkonuru objevují poměrně hluboká témata, jako je paradoxní životní situace vesničanů, kteří přežívají díky troskám moderní techniky padající z nebes. To by však nesměl být Helmer tak špatný scenárista a vypravěč.
Naivní pohádka o mladíkovi, jemuž se přezdívá Gagarin, a jeho obsesi vesmírem však pouze recykluje pár dílčích motivů z předchozího Helmerova filmu a přetváří jednoduchou zápletku o lásce ke kosmonautce, která protagonistovi doslova spadne k nohám, do nekoherentní směsi. Podobně jako v Absurdistánu se ukazuje, že Helmer vůbec nemá cit pro tempo a načasování, první třetina je pouze slepencem scén a ani s „příletem" vesmírné turistky Julie se dílo nezačne odvíjet k žádnému cíli. Divák už samozřejmě tuší, jak vše dopadne, ale co se odehrává mezi tím, je absurdní podívanou bez ladu a skladu.
Přitom by se z premisy o radioamatérovi Gagarinovi, který za pomoci techniky pomáhá vesničanům odhadnout, kdy z nebe spadne další kovošrotový poklad - podle mýtů „dar od bohů" - a jednoho dne mu doslova přistane do rukou nevěsta v komatu, dala vyčarovat vcelku originální romantická komedie.
K tomu by ani nebyl potřeba nějaký nepředvídatelný děj, stačily by životné postavy, mezi kterými to jakýmkoli způsobem jiskří. Jenže navzdory chlapečkovsky milému, naivnímu kukuči nelze Gagrinovi věřit ani nos mezi očima. A turistka z vesmíru, která je napřed v komatu, poté trpí amnézií, ale přitom máte pocit, že ji předstírá, a pak se během divokého stepního sexu probere a prchá, aby svůj život zasvětila hvězdám - marně přemýšlím, pod jakým vlivem byl scénář napsán. Pravděpodobně za to může nějaká radiace z kosmu.
Špindíra se nevdá
Film prakticky postrádá humor a ani snímání či obrazová stránka nenabízí vůbec nic pozoruhodného. Veškerá vizuální potěcha pochází čistě z výběru exotických lokací, mezi nimiž se protagonisté pohybují spíše s divadelní logikou, v níž prostor, čas a návaznost neznamenají mnoho. Jediným ozvukem dřívější atmosféry Helmerových filmů je dynamická Bregovičova hudba. Respektive je i jediným strůjcem trosek atmosféry v Bajkonuru.
Odhlédneme-li od formálního i vypravěčského diletantismu, zarazí především pokřivený náhled na mezilidské vztahy. Snímek by si asi vše omluvil fatalistickou pohádkovou (či mýtickou, to zní vznešeněji) optikou. Jenže vztahy v pohádkách a mýtech jsou jednoduché, nikoli deformované. A hlavně jsou jasně motivovány povahové proměny hrdinů, důležité je poučení, či lépe řečeno etický rozměr.
Sledovat Bajkonur je jako dívat se na pohádku, již někdo zbavil veškerých příčinných vazeb a jediné poučení, které si lze z filmu vzít zní, že je dobré se mýt, protože když je holka špindíra, tak se nikdy nevdá. A nepředpokládám, že právě toto „poselství" má být režisérovým nejhlubším vkladem.
Nechci případným divákům převyprávět nechtěně absurdní zákruty „děje", ale je vskutku až s podivem, jak nelogicky se všechny věci odvíjejí. Pokud Helmer zapadá do nějaké tradice německé kinematografie, tak právě mezi špatné komedie, ať už ty východoněmecké, nebo ty současné, které opět zaplevelují německý mainstreamový film. S tím rozdílem, že Bajkonur není vtipný. A tím nemyslím, že mi nesedí jeho styl humoru, on je prostě humoru prostý. Místo vtipů či komických situací vytváří jen unylou úsměvně zasněnou atmosféru, v níž se kondenzují lecjaké prohřešky proti dobrému vkusu.
Bajkonur se nesnaží tolik brnkat na notu nějakého závažného tématu jako se dělo v Absurdistánu, a díky tomu není tak odporný, neboť otevřeně nekarikuje a nezesměšňuje. Vybrnkává pouze typickou Helmerovskou ódu na osudovou lásku, která vyřeší vše. I když samozřejmě happyend nemotivovaný činy postav, ale pohnutkami osudu nelze pokládat za eticky bezproblémovou věc. Bajkonur je každopádně řemeslně ještě hůře zvládnutý a největším zločinem na diváku je nakonec nekonečná nuda.
| Bajkonur | |
| Baikonur | |
| Žánr: | Komedie, Romantika |
| Režie: | Veit Helmer |
| Obsazení: | Alexander Asochakov, Marie de Villepin |
| Délka: | 94 minut |
| Premiéra ČR: | 07.06.2012 |
