Recenze - Z předpokládaného remaku Vetřelce se nakonec vyvinul úplně nový projekt Prometheus, kterým Ridley Scott naváže na vetřeleckou ságu jen velmi volně. Stejně ale stojí za to si původní Vetřelce (vycházející na blu-ray) připomenout a vydat se do fikčního vesmíru, kde vás „nikdo neuslyší křičet" - jak byl první, právě Scottův snímek z legendární ságy propagován.
Filmy z let 1979, 1986, 1992 a 1997 asi netřeba detailněji představovat. Vývojové fáze hlavních emzáckých parazitů (královna - vejce - „pavouk" - vývoj v těle hostitele - zatraceně agresivní mrcha s kyselinou místo krve) jsou všeobecně známé. A totéž předpokládám i v případě osudu nebohé Ripleyové, které nedali klid ani po skoku … no vždyť víte kam.
Pojďme se tedy na jednotlivé filmy - resp. především na první tři, protože pro mě osobně jde o trilogii - podívat spíš z rozebírajícího hlediska. Psát „recenze" by bylo nošením vajec do líhně.
Každý z první tří filmů dělal jiný režisér, přičemž každý zároveň nabídl zásadně odlišnou interpretaci námětu: Ridley Scott (Vetřelec), James Cameron (Vetřelci), David Fincher (Vetřelec 3). U každého z nich se objevily znaky jejich pozdější tvorby - a u všech to byl nějakým způsobem klíčový film.
Ridley Scott před Vetřelcem natočil jen precizní, ale malý film Soupeři (1977). James Cameron - na Piraních 2 se podílel spíš symbolicky - předtím udělal pouze nízkorozpočtového Terminátora ; až Vetřelci byli snímek, který potvrdil jeho status režisérské jistoty. No a pro videoklipového Davida Finchera šlo o úplný debut. Ale i když se k němu nehlásí, protože mu studio film zásadně přestříhalo, pořád je to vynikající snímek.
Scottovo narušení lidského
Klíčovým principem pro první tři filmy je triáda člověk - stroj - nelidský organismus. První Vetřelec viděl vztahy mezi všemi prvky dost negativně: vetřelec sám byl čistý parazit, děsivý organický mechanismus. Stroje (v podobě robota Ashe a počítače Matky) byly naopak necitlivé a nemohly nahradit lidskou empatii.
Scott rozvíjel primárně negativní vztah mezi těmito prvky, žánrové podloží sci-fi a hororu mu sloužilo jako nástroj. Neklid ze strojového a ne-lidského se promítal do samého prostředí filmu: neúprosná strohost a mechaničnost chodeb a místností na vesmírné lodi Nostromo, zneklidňující organičnost planety obsazené vetřelci.
Za druhé neklid čerpal z nelítostného narušení lidského skrze zbývající dva prvky: Vetřelec se podobal člověku, ale zároveň jím nebyl - a zrodil se z destrukce lidského těla. Robot Ash vypadá jako člověk… jen do chvíle, než se odhalí jeho strojová báze pod vnější slupkou (vyhřeznutí bílé krve, mechanismus skeletu). Všudypřítomný strach prvního filmu využívá zpochybnění důvěrně známého, sází na klaustrofobii z člověku nepříjemných prostor.
Komplikovaný akční film
Druzí Vetřelci Jamese Camerona jsou mnohem pozitivnější film. Žánr se posouvá z pomocné pozice do prvotní a ovlivňuje podobu celého snímku; v tomto případě především užíváním prostředků akčního filmu. K těm se Cameron obrací nejraději, ačkoli s výjimkou Pravdivých lží (1994) není žádný jeho film čistě akční a vždycky funguje mnohem komplikovaněji. I Titanic (1997) má otevřeně akční sekvence netypické pro romantické katastrofické drama.
Vetřelci se k nelidským prvkům triády staví mnohem vstřícněji, všechny prvky triády navíc naopak slouží právě žánru. Robot (Bishop) je jedna z nejsympatičtějších postav, vetřelecká královna už není jen parazitické monstrum, ale sdílí s hlavní hrdinskou mateřské city.
Především se zde ale vyjevuje Cameronův cit pro zapojování silných ženských hrdinek. Ripleyová je mnohem samostatnější figura než v minulém filmu, je to plnohodnotná akční ženská hrdinka, nejen trapná replika mužských hrdinů zbavená ženskosti. A aby to bylo úplně jasné, protikladem k ní je machistická Vasquezová.
Dynamika filmu částečně čerpá z opozice ženské odvahy a schopnosti Ripleyové cítit (silný mateřský motiv s malou Newt) oproti nelítostné techničnosti armádní mašinérie; na tu měl ostatně Cameron pifku i jinde, třeba v Propasti, T2 nebo v Avatarovi. Cameronovy filmy nikdy nejsou hloupé, ačkoli jsou upřímně žánrové, zábavné a plné triků. Spojení promyšleného autorského filmu a trháku dělá jeho snímky výjimečnými - a nestárnoucí Vetřelci jsou výborným příkladem.
Vztahy mezi lidmi plné paranoie
Zcela mimo obvyklé pořadí mám ale nejraději třetí film. Vetřelce 3 (resp. „Vetřelce na třetí") dělal David Fincher - a jak je pro jeho snímky typické, do popředí postavil nikoli vztah prvků oné triády mezi sebou, ale nelidské použil jako nástroj k tomu, aby přesunul pozornost na vztah lidí mezi sebou. Stroj je odsunut mimo zájem. A vetřelec tvoří spíš spouštěč událostí a zároveň časový limit pohánějící vyprávění, než by byl plnohodnotnou postavou jako v předchozích filmech.
Každopádně, jestli první film je zneklidňující horor operující s neznámem, druhý díl akční film využívající kontrastu s tématem mateřství, třetí díl je nejpropracovanější vyprávění. Divák dostává značné množství informací nad rámec toho, co v danou chvíli vědí postavy, a třeba se to vůbec ani nedozví - ale zároveň nemá možnost orientovat se v prostředí, což posiluje napětí.
Přitom je tu neustále a současně rozvíjeno několik vzájemně závislých dějových linií, které se velmi účinně doplňují - např. v závěru souběžný přílet lodi a zuřivý hon na monstrum. Největší prostor ale dostává téma lidí uzavřených za extrémních podmínek ve stísněných prostorách, v jejichž vztazích je neustále přítomná nedůvěra, paranoia, vlastní zájmy.
Tomu odpovídá i styl filmu, kde velký prostor dostávají polodetaily a detaily, které umožňují zkoumat lidské tváře, i když třeba nic neříkají. Jako protiklad k zájmu o lidské tváře pak film využívá dynamické záběry z pohledu monstra probíhajícího úzkými uličkami, což ještě posiluje klaustrofobní pocit, který film vyvolává.
Na blu-ray můžete vidět i režisérskou verzi, která je režisérská sice jen proto, že byla rekonstruována podle Fincherových poznámek, ale důraz na lidi a jejich vztahy na úkor zájmu o monstrum je v ní ještě patrnější. Koneckonců režisérskou verzi doporučuji zhlédnout i v případě Cameronových Vetřelců, kde sice nemění tolik významové vyznění, ale spousta věcí a kroků postav dává větší smysl.
Povrchové blbnutí ve čtyřce
Roku 1997 pak pod vedením Jean-Pierra Jeuneta, autora Amélie z Montmartru, vznikl snímek Vetřelec: Vzkříšení, který je především černou komedií (jejichž prvky ostatně obsahuje věšina režisérových děl). Film sice zapojuje všechny prvky zmíněné triády, ale spíš jako atrakci pro exploatační, povrchové blbnutí s tématem.
Především kombinuje nápady všech předchozích filmů a v druhé půlce koketuje s žánrem katastrofického filmu: tedy projít ve skupince lidí prostorem plným nebezpečí, během čehož vykrystalizují charaktery jednotlivých figur. Je to relativně zábavný film, ale oproti předchozím třem i přes pokus o dojemnou scénu s klonovanými Ripleyovými zůstává banální.
Mezi fanoušky se prý traduje, že na rozpačitém výsledku mají vinu producenti: z hrůzy, co Jeunet natočil, film raděj zkrátili a sestříhali do podivného mišmaše. Nicméně „režisérská verze" - tedy alespoň snímek, který nese toto označení na disku - výsledný dojem vlastně potvrzuje. Je doplněný o pár digitálních hříček a apokalyptický závěr, ale zásadní změnu nepřináší.
Každopádně vydání na blu-ray představuje nejen brilantní technický zážitek. Pokud si koupíte filmy zvlášť, musíte se „spokojit" se dvěma verzemi filmů (původní a režisérskou) v maximální kvalitě, audiokomentáři, „interaktivním módem" a několika málo bonusy.
Kolekce Vetřelců v jedné krabici je nadmíru vybavená i v otázkách bonusů na pátém disku. Na něm se dozvíte vše, co byste možná mohli chtít vědět - anebo jste ani nevěděli, že to vědět chcete. Nejzajímavější je pohled do zákulisí natáčení trojky, kde vyplynou na povrch rozpory mezi Fincherem a producenty.
A přitom už se můžeme těšit na Scottova Promethea.
