Recenze - Jakou recenzi by asi na dětský film Ať žijí rytíři! napsaly samy děti? Čím víc se nad tou otázkou zamyslíte, tím víc odhalíte, jak je nesmyslná. Děti procházejí mnoha vývojovými stádii, pocházejí z různých sociálních vrstev a mísí se v nich spousta genů a memů. Přesto se po recenzentech často požaduje, aby se dívali na dětské filmy dětským zrakem.

Mám se tedy na Ať žijí rytíři! koukat očima několikaletého caparta televizní kolegyně Jolky Krásné, který mi celou novinářskou projekci znuděně kopal zezadu do sedačky a v půlce filmu navrhl: "Tak já, mami, budu fandit těm rytířům, a ty budeš fandit těm dětem, jo?

Marná byla slova matky, že děti jsou přece hodné a ti rytíři zlí. (A člověka v tu chvíli napadne, proč se film jmenuje Ať žijí rytíři!? - a tato otázka nás bude provázet i nadále, protože se tu s definicí toho, kdo je rytíř, nikdo moc nepáře.)

Adidas se čtyřmi proužky z tržnice

Tohle dítě se prostě s dětmi na plátně neidentifikovalo. A i když názor jednoho dítě - a dokonce ani názor celé řady dětí nade mnou, které chtěly v průběhu filmu odejít - nikdo nebude brát jako reprezentativní názor všech dětí, je to podnět k tomu, ptát se, co jsou vlastně ty dětské filmy a čím mají tak lákat?

Respektive, čím by měl být přitažlivý film o rodině pěti středověkých sourozenců, kteří mají chránit tvrz před zlými nájezdníky, když tatínek (hodný rytíř a urozený pán) není doma? Můžete vypočítat všechny tzv. produkční kvality - exteriéry, kostýmy, koně, zbraně, bitvy - a pak to porovnáte i s těmi horšími chvilkami z Letopisů Narnie a pořád je to Adidas se čtyřmi proužky z tržnice.

Foto: Aktuálně.cz

Libovolné dítě, které už rozpoznává technickou úroveň filmů a má zafixováno, co je pořádný blockbuster (aniž musí znát tento pojem), nemůže dát českým Rytířům šanci. Na to, aby Rytíře začalo oceňovat, by je muselo zasazovat do širokého kontextu české kinematografie. Což je dosti náročný úkol, i pokud je vám dvanáct - tedy zhruba tak hraniční věk na to, aby vám nepřipadalo trapné na Rytíře vůbec chodit.

Z vlastního pozorování můžu potvrdit, že děti na dobrodružných filmech milují hlavně různé malé i velké nadpřirozené tvory a děcka na plátně jsou pro ně zajímavá jen málokdy. Čím věkově rozrůzněnější jsou dětští hrdinové, tím nikoli větší šance, že si každý v publiku najde svůj protějšek, ale spíš že začne ignorovat ty ostatní, co podobní nejsou. Pak jakékoli přeostřování na jednotlivé osobní příběhy nutí malé diváky a divačky hlavně vypínat pozornost, ne být napjatí a pobavení celou dobu.

Zachránce českých žánrových filmů

Nejlépe totiž děti reagují, pokud má film pouze jednoho hrdinu nebo dvojici hrdinů, jejichž vztah jim připomíná něco z každodenní reality - sourozenectví, kamarádství, vztah k rodiči nebo imaginárnímu parťákovi.

Foto: archiv

Když je v ději smečka dětí, které navíc nejsou typově výrazné, ale jen hezké, že by od minuty mohly v reklamě dlabat jogurty, a chybí jakákoli nadpřirozená příšerka a maskot, pak sorry - děcka, která nejsou tak jogurtově líbezná, začnou dlabat na film.

Režisér Karel Janák (Snowboarďáci, Rafťáci, Ro(c)k podvraťáků) má tedy velice nezáviděníhodnou pozici zachránce českých žánrových filmů, které budou vždy podfinancované, totálně odvozené od zahraničních vzorů a ještě se musejí na malém českém trhu zavděčit každému, takže se v nich roztříští dějová a stylová jednota.

Rytíři se svým názvem snaží navázat na známý český film Ať žijí duchové! (1977), a přestože v něm nejsou žádná kouzla a nedojde na konfrontaci středověku se současností, zůstaly tu písničky vedle jinak pompézní orchestrální hudby.

Foto: archiv

Nerozhodnost panuje i v celkovém formátu. Rytíři původně vznikali jako sedmidílný televizní seriál (s názvem Až se táta vrátí domů) a na celovečerní verzi je hodně poznat, že jednotlivým postavám chybí mnoho scén, které by je dokázaly charakterizovat a navzájem odlišit. Takže v konečných 105 minutách zbývá místo jen pro klišé, jež o sebe na tak malé ploše přímo zakopávají.

Víc, víc, ať je to vidět

Když film začíná a děti se mají představit jako neposedné a plné života, tak lumpačí a lumpačí, dospělí nad nimi spráskávají ruce, hrozí jim prstem a nakonec ty nezbedníky chytnou za ucho. Úplně si představíte režijní pokyny: víc, víc, ať je to vidět, lumpačte, len tady tu pěcku nezrůcajte, stála padesát tisíc. Dáme si to eště jednou, a trochu víc se u toho smějte, to přece děti dělaj.

Vzhledem k tomu, že žánrově nejde ani o pohádku, ani o fantasy, nezbývá než bruslit mezi úzkými mantinely "tak trochu jiného středověku", což znamená, že tu neexistuje žádná historická morálka nebo náboženství.

Foto: archiv

Aniž by nejspíš tvůrci chtěli, navazují tím roztomile na nejlepší tradice socialistického umění pro dělný lid. A vzhledem k tomu, že má být snímek škvrňatům přístupný, nesmí tu být víceméně žádná krev a viditelné úmrtí, přestože se tu svádějí bitvy a neustále se mluví o mordování nebo stínání hlav.

Zkrátka, Ať žijí rytíři! jsou zhruba podobný případ jako nedávná pohádka Peklo s princeznou. Hraje se tu jen o to, aby se překonaly ty nejpřízemnější limity televizní tvorby - a pak už budeme jásat, že máme krásný biják pro celou rodinu, a nebudeme se ptát, jestli nám celkově neujel vlak.

Dospělé ženy tvoří jen křoví a ornamenty

Zdá se, že celkovou anachroničnost projektu nejlépe pochopil Pavel Kříž, který hraje svého padoucha s krásně béčkovým nasazením; několikrát jsem jen čekal, že začne preludovat na varhany a ďábelsky se smát, případně ho z toho řvaní klepne pepka. Křížův Albrecht z Krvenos vypadá jako svoje vlastní matka po přechodu a je zlý, protože ho baví zlo. Bohatství si nijak neužívá, neholduje jídlu, pití ani ženám, obcuje jen se svou vlastní představou, že i Fantomas je vedle něho břídil.

Ostatně dospělé ženy, když jsme u toho, se z filmu téměř dokonale vytratily a tvoří jen křoví a ornamenty. Na začátku objevíme nějaké služebné a na konci se zjeví jakási "elfí" žena, jež jako by vystoupila z Pána prstenů. Tento film je čistě chlapecká záležitost. Duchem se tak toulá někde u mayovek, z nichž přebírá i slavný efekt "čím víc padouchů zabijeme, tím víc se jich objeví v dalším záběru".

Nechápejte mě špatně, někdo ta rychlospotřební díla dělat musí. Ale nesmí se divit, když si při nich malinko poučenější divák vzpomene na třeba na letité The Goonies: Rošťáky (1985), či novější Jumanji (1995) a Zathuru: Vesmírné dobrodružství (2005), které ukazují, že cosi jako opravdu dobrý dětský film existuje.