reklama
 
 

Pohádka Peklo s princeznou má půvab jednooké královny

29. 1. 2009 17:15
Zdařilý pokus o návrat k zastaralému žánru

Recenze - Češi si hrozně hýčkají své filmové a televizní pohádky jako národní poklad. Dokola omílané kousky z archivu vytvářejí falešnou představu, že jsme velmoc v tvorbě pro děti. Smutná pravda ovšem je, že po revoluci nevznikl žádný pohádkový film nebo inscenace, které by si získaly stejnou oblibu jako díla z 50. až 80. let a byly s nimi srovnatelné po filmařské, scenáristické nebo herecké stránce.

Televize mohou vytvářet mýtus, že Princezny ze mlejna (1994, 1999) a Z pekla štěstí (1998, 2000) nebo Nejkrásnější hádanka (2008) jsou stejně dobré jako O princezně Jasněnce a létajícím ševci (1987) - nebo že Čert ví, proč (2003) či Anděl páně (2005) se mohou vyrovnat snímkům S čerty nejsou žerty (1984) či Hrátky s čertem (1956).

Ale člověka, jenž není opilý vánočním cukrovím s rumem a všeobjímající gaučovou tolerancí, obalamutit nedokážou. Porevoluční pohádková tvorba je prostě slabá a mele z posledního. Člověk musí odhodit neužitečný patriotismus a podívat se kolem sebe.

Pohádky jako dominantní filmový žánr pro malé diváky byly ve světě nahrazeny podstatně složitějšími fantasy, koncept Dobra a Zla děti bez problémů odkoukají ze všech možných comicsů a počítačových her, a přitom se stále mohou "dokrmovat" klasickými pohádkovými knížkami.

Asi jako nejlepší turecká sci-fi

Pohádka jako ústně podávaná forma je věčná, kontakt rodiče s dítětem se nedá ničím nahradit. Ale filmové plátno už pohádky nedokáže unést. Filmaři dnes mohou pohádky jen parodovat a propojovat s akčními filmy, jako to třeba udělali tvůrci Shreka.

Proč taková litanie na začátku recenze? Protože nově uváděný film Peklo s princeznou můžeme s klidem označit za nejlepší porevoluční českou pohádku, ale je nezbytné před závorku vytknout, že to není žádná velká výhra. Asi jako byste řekli "nejlepší turecká sci-fi po smrti vůdce Atatürka". (Což je - pro představu - tahle, nebo vlastně tahle.)

V zásadě jsou tu všechny ingredience, které si spojujeme s žánrem "české pohádky", a nic tu nepřebývá (například troškovské pitvoření a pištění). Vrtošiví králové, princezna s prořízlou pusou, trochu ňoumovitý princ, banda senilních čertů, o něco senilnější vodník, krajinomalebné záběry, lidové vzbouření na vsi, chvilka pro skupinu historického šermu s kopáním do zadku, nějaký ten pád do vody.

Žánr z "malého chemika"

Tím se ale ukazuje, že pohádka je vlastně dokonale vykalkulovatelný žánr, na nějž ani není potřeba velký scenáristický um; klidně by se takové ingredience v podobě hracích kartiček mohly prodávat v jednom balení jako obdoba "malého chemika" či "malého kouzelníka". Nakonec se hraje jen o to, jestli film do kina překonává televizi, což je hodně malá ambice.

Scénář Pekla s princeznou je míchanice Šíleně smutné princezny (ona ho nechce, protože ho nezná, on v převlečení přijde do jejího království), S čerty nejsou žerty (pekelníci zasahují do dění na Zemi a Lucifer se chce ženit) a Co takhle svatba, princi (ukňouraný král neustále kibicuje).

Přičemž nejzdařilejší na tom mixu není chabá nápodoba filmového vzhledu čertích žertů (verze pekla od režiséra Hynka Bočana je dodnes nejpůsobivější), ale právě jen té televizní upovídanosti, která na obrazovkách pokaždé pobaví.

Je fascinující, že Petr Nárožný po víc než dvaceti letech dovede vystřihnout téměř stejnou královskou roli jako v ošklivě nasnímané televizní inscenaci. Jen mu po ruce chybí skvělá Jiřina Bohdalová. Člověk si zpětně uvědomí, jak starším televizním pohádkám odpustí odbyté řemeslo i výpravu nepřekonávající průměrně drahý pornofilm a libuje si v tom, že herci víceméně improvizují na pohádkové téma a spíš si z něj utahují.

V Pekle s princeznou právě tohle oživení zapomenuté poetiky velkopanského brebentění ukotví starší publikum v tom, co už zná, a snadno přijme i mnohem modernizovanější verzi pohádkové princezny a prince.

Princezna s vychlastaným hlasem

Jiří Mádl coby princ Jeroným hraje tak, jako by právě slezl ze snowboardu nebo se vyklopil z raftu, a je - jako už tradičně - svou bezprostředností živelně roztomilý. Tereza Voříšková (Rafťáci, Rock podvraťáků, Venkovský učitel, Bobule, Svatba na bitevním poli) dodala princezně Anetě kromě jistého přidrzlého půvabu i unikátní vychlastaný hlas, jenž zní, jako by před klapkou každé scény sotva vstala z postele po celonočním flámu. Čupr.

Bohužel mezi výrazným Nárožným, jeho protihráčem Václavem Postráneckým coby druhým králem, Mádlem, Voříškovou a Václavem Vydrou coby čertem se pohybuje ještě poměrně dost postav, a ty jsou zábavné podstatně méně.

Na to, že jde o pohádku se (záměrně) jednoduchými emocemi, je zápletka chvílemi až překomplikovaná a hlavně působí nesmyslně. Zvraty se odehrávají příliš rychle a žádná postava se nikdy i přes veškeré veletoče a machinace okolo nezeptá, proč se určité věci dějí, a nediví se tomu.

Právě někde tady klíčí problém s pohádkami na velkém plátně - těžko jim promíjet, když nikdo nepozná, že je druhý převlečený, nebo pravý čert, protože postavy se jinak vyjadřují jako normální lidé. Právě toto polidštění a modernizace lidských figur podráží nohy věrohodnosti.

Scenárista Miroslav Buberle nedokázal děj zbavit vykonstruovanosti, chtěnosti a naschválů. Jistě, přihlédneme-li k tomu, že jeho předchozí scénář byl k děsivé komedii Panic je nanic, je to velký skok pro Buberleho, ale bohužel příliš malý pro lidstvo.

Pohádka bojuje o přežití

Celovečerně debutující režisér Miloslav Šmídmajer z toho pak taky vychází jako kontumační vítěz. V zásadě se nepletl hercům do jejich projevu (opravdu to nevypadá, že by byli nějak "ukáznění") a zbytek filmu pojal ryze rutinním způsobem.

Coby dlouholetý televizní řemeslník si jako největší odvaz dovolí, když se kamera pohne ve směru pohybujícího se objektu (Mádl ve skluzu na parketách, kutálející se jablka ze schodů).

Závěrečná akční scéna je jinak ukázkou marnosti a dalším důkazem přežilosti pohádky v kině. Akce ano, ale raději zmatená a nijaká. Stejný osud potkal i hudbu - chce být natolik velkofilmová, až zapomene na nějaké hravější a zapamatovatelnější melodie.

Česká pohádka tedy neustále bojuje o své místo k přežití, snaží se zaujmout starými triky a nové nepřináší. Filmaři u nás nechtějí vstoupit do přímé konkurence s nejlepšími filmy pro děti typu Hvězdného prachu nebo japonských anime (Princezna Mononoke či Cesta do fantazie).

Bojí se prolomit hranici mezi pohádkou a fantasy, bojí se pojmout pohádkový svět komplexněji a vážněji a jen tak šaškují okolo detailů. Těžko pak mohou natočit klasickou vážnou pohádku či opravdu bujarou parodii na pohádku, protože k tomu nemají zázemí v životném prostředí, v němž se jejich figury pohybují.

Zkrátka, v současnosti u nás i ta nejpodařenější pohádka kvůli nízkým rozpočtům, malé scenáristické odvaze a neochotě vidět za humna pošilhává jen k televizním vzorům a estetice 80. let. Možná bychom si měli přestat hýčkat naše představy o výjimečnosti českého laskavého humoru a zkusit svou produkci vyvézt ven. Že o ni není zájem? Dost pádná odpověď.

Oslavné tanečky okolo Pekla s princeznou, které rozpoutávají některá média, jsou poněkud trapným důkazem, že neumíme měřit všem stejným metrem a zbytečně si nadržujeme.

Peklo s princeznou, ČR, 2009. Režie Miloslav Šmídmajer, scénář Miroslav Buberle, kamera Martin Duba, hudba Petr Malásek, hrají: Jiří Mádl, Tereza Voříšková, Petr Nárožný, Václav Postránecký, Zlata Adamovská, Martin Stránský, Filip Blažek, Barbora Kodetová, Alžbeta Stanková, Miroslav Táborský, Jan Skopeček, Jiří Pecha, Roman Vojtek ad. 105 minut, distribuce: Bioscop. Premiéra v ČR: 29. ledna 2008.

autor: Kamil Fila | 29. 1. 2009 17:15

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama