Umně sestříhaný trailer očekávání ještě umocnil, mnozí mluvili o české Valkýře (film s Tomem Cruisem). Ale velkými nadějemi to bohužel končí. Anthropoid se nepovedl, a nepovedl se až nepochopitelným způsobem vzhledem k tomu, že Sean Ellis je rozhodně talentovaný autor (režisér, scenárista, kameraman i producent), který dokázal odvyprávět i svérázný thriller Střepy v hlavě, v němž se nebál pouštět do celkem divokých experimentů s vyprávěním.
Tentokrát má v rukou na pohled jednoduchou látku. Z historických faktů tu děj vyloženě vyskakuje, není pro něj třeba nic přespříliš překrucovat ani upravovat. Účastníci i konflikty Anthropoidu jako by už ze své podstaty nabývali archetypální hodnoty, přitom zbývá místo pro atraktivní relativizování. Zdálo by se, že příběh o odvaze, víře, zradě, klidně i lásce se napíše a zrealizuje skoro sám.
Mnoho a málo
Ellis ale udělal zásadní chybu v samém počátku, kdy se rozhodl Heydricha zabít už zhruba v polovině stopáže, Takže veškerá charakteristika postav, vztahy mezi nimi i konflikty musí být představeny, rozehrány a prakticky ukončeny po jedné hodině, protože tehdy se parašutisté vydají skryjí krypty a už toho moc nového nevymyslí, mohou jen pasivně čekat na nevyhnutelné.
Z dramaturgického hlediska jde o sebevraždu. Za pouhou hodinu je nezbytné vysvětlit celý konflikt (pro Nečecha neznámý) a zároveň odvyprávět veškerý děj. Žádná z postav tedy nemá dostatek prostoru, vše se odbývá v obrovském časovém presu a nelze uvěřit jediné lidské emoci. Nálady se střídají lusknutím prstu, nic nestíhá doznít.
Láska tu vzniká z minuty na minutu, lidé ztrácejí naději dřív, než pochopíme, že už se začali o něco pokoušet, osudy postav se musí vejít do jedné věty, Heydrich je anonymním zloduchem. Když se na konci v kryptě zjevuje Aňa Geislerová, aby Gabčíka dovedla do nebe (vypadá to vkusněji, než zní), jsme leda překvapení, kde se vzal tak silný vztah hrdiny k této vedlejší postavě, s níž měl tak trochu pletky.
A proč to vše? Pro nepříliš zajímavě nasnímanou a úmorně dlouhou přestřelku? Samozřejmě jde i takto kontrastně vystavět plnohodnotné drama, ale Ellis to nedokázal. Uspěchanost první poloviny a prázdnota druhé nevyznívají jako záměrně budované protiklady. Není naznačeno, co by z nich mělo vyplývat.
Navíc vypadá Anthropoid podfinancovaně. Jako by štáb neměl na pořádné záběry Prahy, tak je většina scén koncipována ve velmi stísněných detailech a polodetailech, aby nebylo nutné zabírat okolí. Opět platí, že filmař by v tuto chvíli mohl záměrně budovat klaustrofobní dojem uzavřenosti na konkrétním místě, ale s prostorem tu rozhodně není pracováno takto koncepčně. A zvlášť když druhá polovina je založena na ukrývání, u první (v níž se hrdinové volně pohybují po městě) by dávalo smysl spíš, kdyby nabídla trochu prostoru.
Odcizení všemu
Asi největším krokem vedle se ale ukazuje být vedení herců k šíleným přízvukům, který je navíc u každého jiný (hodně záleží, jestli jde o Čecha snažícího se mluvit dobře anglicky, nebo naopak o Angličana snažícího se mluvit svou řečí špatně). Spolu s nijakostí exteriérů vzniká zvláštní dojem toho, že se na neznámém místě setkali cizinci odkudsi zdaleka a z nějakého důvodu tu chtějí zabít významného nacistu.
Gabčík i Kubiš své jazyky samozřejmě ovládali, členové odboje tím spíš. Pokud tu tedy za češtinu a slovenštinu zaskakuje angličtina, což je zcela legitimní filmařský postup, mělo by jít o angličtinu bez přízvuku (nanejvýš s přízvukem pro slovenštinu jako jazyk podobný, ale jiný). O jazyk znějící přirozeně a mateřsky. Český divák nad tím možná mávne rukou, ale anglicky mluvícího toto zcela nesmyslné rozhodnutí vytrhne ze zážitku a možná i vyvolá zmatení. Nemusí být jasné, že ti lidé zápolící s výslovností mají být na domácí půdě.
Vrcholí dojem zcizení, pro snímek typický. Dojem nesourodosti, nekompaktnosti a odtažitosti jak Anthropoidu vůči divákovi, tak i jednotlivých jeho prvků k sobě navzájem.
Opět se můžeme zamyslet nad tím, jestli tyto emoce, nebo absence jiných emocí mohou být autorským záměrem. Ovšem proč by příběh o atentátu na Heydricha měl ze všech emocí vyvolat zrovna dojem absolutního odcizení, zvlášť když "papírově" tento dojem nereflektuje, naopak se svým „magickým“ závěrem a inklinací k efektním, i když mírně patetickým berličkám (citace Shakespeara, sfouknutá svíce...) po krůčcích zkouší vzbuzovat dojetí? Nedává to příliš smysl. Mnohem pravděpodobnější je, že snímek se prostě nevydařil.
