„Víc peněz méně filmům“ - to je oficiální strategie Státního fondu pro podporu kinematografie. Proto i letos získalo finanční injekci opět pouze šest titulů, ačkoliv požadavky splnilo sedmnáct z jednadvaceti žadatelů.
Jakoby chtěla hlasující rada tuto svou taktiku podtrhnout, určila vítězi bodování, snímku Il Boemo Petra Václava, podporu 23 milionů, tedy ještě vyšší než vloni Slámově Švejkovi a před ním Renčově Baarové. Opět padl rekord ve výši podpory pro jediný titul.
Pro jednoho málo, pro druhého dost
Jde stále o zlomek rozpočtu příběhu o zapomenutém hudebním géniovi Josefu Myslivečkovi, ten překročí 120 milionů. A nejspíš dává smysl, že takto mohutné produkci by jednociferná milionová suma nebyla moc platná.
Nejčastěji zmiňovaným důvodem taktiky fondu je právě snaha reálně pomoct těm nejhodnotnějším projektům, spíš než rozdat víc symbolických částek. Když už se pomáhá, ať má ona pomoc smysl. I za cenu, že se pak na jiné nedostane.
S touto vizí se těžko smiřují hlavně filmaři, pro něž bývá i ona „symbolická“ cifra existenčně důležitá a nejsou bez ní schopni rozjet produkci.
Hledáme hrdinu
V Česku vzniká už tak poměrně hodně filmů, z toho jen velmi málo jich však umělecky uspěje. Že by se o některém opravdu nahlas mluvilo v zahraničí, se dá říct naposledy snad u Kolji. Až poslední tři roky se situace zlepšuje (Já, Olga Hepnarová, Rodinný film, Schmitke, Furiant), na průlom ale stále čekáme.
Zrovna Petr Václav má nakročeno k tomu, aby tuto kletbu prolomil. Jeho tvorba (Cesta ven, Nikdy nejsme sami) vzbuzuje zájem na evropských festivalech, kde získal i některá uznání. Stejně tak Bohdan Sláma patří mezi naše nejzvučnější jména v zahraničí. I další letošní podpořený, Jan Hřebejk a jeho Nápadník, snad ještě může zaujmout.
Podpora těchto zajetých tvůrců s nadnárodním záběrem (na rozdíl od kontroverzního a nepříliš transparentního prosazení Lídy Baarové Filipa Renče) jako by vyjadřovala snahu vymodlit si zásadní počin, díky němuž by se Česko dostalo na mapu filmového světa, na níž bylo naposledy v šedesátých letech.
Tato snaha je chvályhodná a smysluplná – i jeden úspěšný festivalový film může upoutat pozornost a otevřít dveře následovníkům. Jenže pokud takto fond opravdu smýšlí, volí správnou cestu?
Snad se nepletou
Existují sice prostředky na podporu debutantů, jenže pokud chceme, aby kontinuálně vznikaly kvalitní filmy, musíme dobrým neetablovaným filmařům pomáhat víc než k jejich prvnímu počinu, po jehož realizaci jim pak mnohdy nezbývá než odejít k reklamě, videoklipům nebo do televize.
V tomto ohledu je pozitivní další z šesti příspěvků, ten pro Sešlost Tomáše Pavlíčka, jehož debutové Parádně pokecal odkrývá potenciál budoucího talentu.
Nejodvážnější volbou je podpora určená Žábám bez jazyka Miry Fornayové, jejíž předchozí tituly se dočkaly přinejlepším s rozporuplného přijetí. Možná ale může umělecky dozrát zrovna tímto titulem.
Příspěvku se dočkalo i Na Střeše Jiřího Mádla, filmaře, jenž už plně splynul s českým manistreamem. Leckdo však stále věří, že ještě překvapí.
Až na poslední ze šestice, pohádku Čertí brko zaměřenou ze své podstaty na české publikum, může ze všech těchto projektů (s různou pravděpodobností) vzniknout skvělé umělecké dílo s ohlasem v zahraničí. Jejich podpora není nesmyslná.
Stačí však vybrat žádosti tří mladých a tři zajetých tvůrců ročně a dát jim všem relativně štědrých sedm a půl milionu (a jednomu z nich okolo dvaceti)? Tituly jako Schmitke nebo Nenasytná Tiffany, nejchválenější filmy roku 2015, vznikaly s rozpočtem okolo pěti milionů (a podporou filmových škol) a zásadně by jim pomohla i menší suma. Měly by šanci vzniknout, kdyby nešlo o debuty?
Koncept "méně peněz víc filmům“ může přinést ovoce, ale stejně tak se můžeme v jeho důsledku připravit o skvělé snímky, které bez "symbolických" sum nevzniknou. Správnost cesty fondu si s jistotou neověříme, protože nevidíme do alternativní reality, kde by bylo vyčleněných 60 milionů tříděno jinak. Diskuse je ale na místě.
