Rozhovor - Francouzský režisér Gustave Kervern (1962) měl přijet do Prahy na závěr 13. Festivalu francouzských filmů uvést distribuční předpremiéru filmu Na mamuta! - který natočil s věrným spolupracovníkem Benoîtem Delépinem (i čeští diváci znají jejich Louise Michel).
Kvůli natáčení filmu však zůstal ve Francii a poskytl pouze telefonický rozhovor. Když jste vytočili číslo, ozval se dětským hlasem namluvený záznamník: „Dobrý den, jestli voláte kvůli práci, dejte nám pokoj. Jinak zanechte vzkaz." Až třetí „pracovní" pokus dovolat se anarchistickému filmaři byl úspěšný.
Hrdinové vašich filmů Louise Michel či Na mamuta se vždycky vydávají na cestu, která má nějaký absurdní, třebaže i praktický význam. Sehnat papíry pro sociálku, najít šéfa...
Jak říkáte: každý náš film je vlastně cestou. Louisa hledá bosse, který přes noc zmizel i s fabrikou, v níž ráno zaměstnanci našli prázdnou halu. Tomu se říkalo fiskální ráj, kdy kapitál neměl žádné hranice - a vy jste za chvíli neměli ponětí, komu patří fabrika, kam chodíte na šichtu. A kdo má zodpovědnost.
Právě forma road movie je pro vás tím, co spouští vyprávění příběhu?
Napadlo nás, co by stalo, kdyby se taková naštvaná dělnice vydala majitele najít. Je pravda, že road movie je naší značkou, pomáhá uvádět věci do pohybu. Nesedíte na zadku, ale pouštíte se do dobrodružství. A taky při natáčení zažíváte nečekaná setkání, profesionálové se dávají dohromady s amatéry. A co se mi na tom líbí nejvíc: že připomínáme bandu rockerů.
A co bylo prvním impulsem k filmu Na mamuta?
Asi byste nevěřil, jaký to je jeho téma ve Francii problém. Abyste dosáhnul na penzi, musíte doložit, kde jste všude pracoval. Ale komu je třicet, ten se nestará o lejstra. Takže to honí na stará kolena, aby získal potvrzení od dávných zaměstnavatelů, kteří už často ani neexistují. Řekli jsme si, že podobná cesta může být záminkou k návratu do minulosti a vzpomínkám. Jenom jsme hledali, kdo by mohl zahrát toho typa v důchodu. Zkusili jsme říct Depardieuovi a kupodivu to vzal.
Jak vás napadl název?
Především Münch Mammut je bájná motorka ze 70. let. Dodnes se jich moc nedochovalo. Půjčil nám ji až jeden německý sběratel, který si do ní dal motor od auta. Zkrátka blázen. Bylo to skutečný mamut. Když jsme na něj posadili Depardieua, měli jsme film. Moc se mu líbila, sám dovede stroje ocenit.
Jinak s Benoîtem děláme už dvacet let v televizi jeden pořad, řekněme, nekorektního humoru. Máme za sebou i čtyři filmy - a všechny jsou právě příběhem novodobých Don Quijotů, kteří se pouští do boje s větrnými mlýny. Lépe řečeno větrnými mlýny dnešního kapitalismu.
Říkáte politicky nekorektní, co to znamená? A jak vůbec sháníte peníze?
Náš pořad v televizi je mnohem ostřejší a drsnější zábavou než naše filmy. Ani Louise Michel, ani Na mamuta nejsou tak na hraně, takže nám producenti dali i nějaký prachy na natáčení. Ne moc, ale nám to stačilo. Složité bylo něco jiného, jak to celé sfouknout za tři měsíce.
Na vašich filmech je nejzajímavější, jak ve zkratce a s nadsázkou zobrazují sociální realitu.
Samozřejmě sociální otázky, nespravedlnost, kterou vidíme kolem sebe, vztek na to, jak to funguje - to nás pohání v práci. Nechceme ovšem dělat ani jenom těžké sociální snímky, ani jenom komedie pro legraci. Bavíme se o současném lidském údělu, přitom máme rádi srandu.
Ve filmu je třeba scéna z restaurace, kde sedí u stolu cesťáci. Jeden z nich volá domů, je mu smutno, trochu si popláče. A co se nestane, za chvilku brečí všichni okolo. Práce obchodního cestujícího není žádný med, ale stejně tak je legrační vidět ty chlapy brečet.
Máte literární či filmové inspirace?
Ani bych neřekl. Čtu dost málo, skoro nechodím do kina. Ale samozřejmě mě baví humor bratrů Coenů, s Delépinem obdivujeme i filmy bratří Dardennů. Snad se nacházíme někde mezi nimi.
Když se Serge vydává hledat papíry na sociálku, ukazuje se, že tenhle obyčejný chlápek v životě nepoznal nic jiného než akorát dřinu. Střídal fleky, makal od rána do nevidím. Nevybíral si dovolenou. Když si sedne po dlouhých letech na starou motorku, uvědomuje si, jak předtím ani nežil. Nakonec ten film ale nekončí zas tak špatně, vlastně má happy end.
Proč někteří filmaři točí rádi ve dvojici?
Já sám bych k tomu nenašel kuráž. Udělat biograf není legrace, stojí to hodně úsilí, stresu, nejistoty. Ale když jste dva, všechno jde snáz. Navíc s Delépinem nejsme scénáristé, scénář k našemu prvnímu filmu Aaltra měl sotva patnáct stránek. Žádné dialogy, žádný vývoj, žádná pointa.
Jen jsme si chtěli zahrát dva zemědělce na kolečkových křeslech, kteří se vydávají z Picardie na road movie až do Finska za Akim Kaurismäkim. Ten si tam taky zahraje. Teprve jak jsme se bavili, napadaly nás další věci.
V Mamutovi hraje umělkyně Miss Ming, představitelka art brut. Je váš film taky syrovým, primitivním uměním?
Asi jo. Stejně záměrně si hrajeme s nedokonalostí, jednoduchostí. S Benoîtem natáčíme pouze statické plány, nepoužíváme křížové střihy dialogů. Náš první film byl bez hudby. Jde nám o to, aby byla při natáčení legrace a natočili jsme zajímavý film, který bude o něčem podstatném. Ale nestresujeme se kvůli tomu u oběda, nevymýšlíme složité jízdy. Nemá cenu se hnát za nějakými ambicemi.
Máme blízko k lidem, kteří tvoří umělecké výtvory z předmětů, co někde nalezli - jako Miss Ming. Potkali jsme ji kdysi na pláži, jak šla kolem a zpívala. Vyměnili jsme si telefon, že ji pozveme do filmu. A protože byla v Louise Michel výborná, dali jsme jí další roli. Zajímají nás hendikepovaní lidi, máme je rádi. Proto se pravidelně objevují v našich filmech.
Slouží ta syrová jednoduchost i jako komentář současné kinematografie, která je naopak plná nákladných záběrů a technických kouzel?
Je fakt, že současná francouzská kinematografie zavání měšťáctvím. V těch filmech se například strašně moc kecá - a za to může nová vlna! Ale my jsme jenom outsideři, lidi odnikud, co se pouští do natáčení bez průpravy. Abyste mi rozuměl, naším cílem není zničit film, ale změnit společnost. Bojujeme s nespravedlností kolem nás. Usilujeme o revoluci společnosti, ne o novou filmovou estetiku.
Jak se píše scénář takového revolučního filmu, když v něm hraje Depardieu?
Jakmile začnete pracovat s profesionálními herci, už si nemůžete dovolit to co předtím. Někdo jako Depardieu vám nebude na místě vymýšlet repliky, ale rychle to zabalí, protože ho to přestane bavit. Přiznávám teda, že scénáře filmů Louise Michel a Na mamuta jsme měli dopředu napsané. Nicméně bylo zajímavé dát dohromady třeba Depardieua právě se slečnou Ming.
Dopředu bych nevěřil, že někdo jako on může takovou postavu zahrát.
Depardieu je zvláštní; někdy s ním bylo těžké pořízení, jindy byl na place dokonalý. Je to člověk s animálním čichem a talentem. Přitom mezi nás naprosto zapadnul. Nikoho dopředu neznal, ale za chvíli se z něj stal opravdový kumpán. Musel si připadat trochu jako na začátku kariéry. Seděl na motorce za plného provozu, kolem se motal malý štáb. A my jsme si zas připadali trochu jako poslední piráti, kteří berou na palubu svobodné existence.
Jak jste ho režírovali?
No, moc jsme mu toho neříkali. U herce jeho formátu to ani nemá cenu. Nechali jsme to na něm. Sám se svěřil, že mu ta postava dost připomínala otce. Ten se taky nikdy neozval, všechno si nechal líbit, jen makal. Takže vznikla jakási bizarní figura člověka, na něhož můžete křičet, nadávat mu, a on zůstává pořád stoicky klidný.
Nebylo součástí vašeho humoru také to, že jste udělali z ikony francouzského filmu takového lůzra?
Všichni jsme svým způsobem lůzři, nakonec právě takoví lidé nás s Delépinem zajímají nejvíc. Co byste taky měl říkat o těch, kdo naopak uspěli? Nahrabali si peníze. Ale my jsme zažili Dépardieua nedlouho po smrti jeho syna Guillauma. Možná byste to do něj úplně neřekl, ale jeho to hluboce zasáhlo. Myslím si, že je na něm vidět ve filmu i jeho bolest - třebaže jde o jinak hyperaktivního pozitivního člověka, který rád cestuje a podniká dobrodružství.
