Cannes - Festivalové publikum opařené po výronu tělních tekutin ze všech otvorů dvou zbědovaných hrdinů filmu Antikrist se začíná zotavovat.
Pokud totiž vynecháme novinku Larse von Triera, pak na rozdíl od jiných let, kdy v mezinárodní soutěži převládaly filmy totálně depresivní, které se ani po několika měsících nedočkaly distribuce, vsadil festival na jinou kartu. Na filmy, jež mají osobní rukopis, nejsou (aspoň na první pohled) komerční, ale jsou natočeny pro relativně široké publikum.
Takový je i nový snímek oslavovaného španělského režiséra Pedra Almodóvara Rozervaná objetí (Los Abrazos Rotos) a film nestora britské kinematografie Kena Loache Hledáni Erika (Looking for Eric).
Z fotbalové hvězdy filmovou star
U Loache je důležité, že jednu z hlavních rolí dostala bývalá fotbalová star Eric Cantona. Hráč zvaný Canto nebo také Eric the King, který byl v 90. letech v Manchesteru United a po ukončení kariéry se dal na dráhu filmové hvězdy.
V Loachově komedii vystupuje jako rádce jiného Erica - Erica Bishopa. Chudý Brit v podání Steva Evetse, rozvedený pošťák středních let s neuspořádaným životem, by rád nějak začal nanovo.
Canto radí Erikovi ve fotbalové hantýrce - a ono to opravdu funguje. Život je velký fotbalový stadion, kde jsou osamělí útočníci, útočné skupiny, díry a nepřesnosti v útoku, kombinační hra, obránci a brankáři.
Loachovi se podařilo natočit film, za který by alternativní distributoři olízli všech deset: kvalitní snímek s životnými hrdiny a zároveň film o něčem (lidské vztahy, životní zlom). Na takové dílo se dá nasadit marketingová strategie a pustit ho ven různými distribučními kanály.
Loachův snímek jistě není dílo, které prožije půl roku na festivalech a pak tam zemře. A Canto se v Cannes stal po loňském Diegu Maradonovi dalším fotbalovým králem, který dobyl festivalový palác.
Žárlivost a touha po pomstě
O Almodóvarově Rozervaných objetích je možné říct něco podobného: krásný inteligentní film, který se po festivalu nestane bonbónkem pro pár tisíc diváků uměleckých kaváren.
Almodóvar s bravurou líčí ve dvou časových rovinách svého melodramatu život scenáristy a režiséra jménem Matteo Blaneo, kterého hraje dvaapadesátiletý Lluís Humoiar.
Interesantní muž má dva paralelní vztahy: k Judit (Blanca Portillo), která mu vaří, stará se mu o finance, vytváří produkční zázemí pro výrony jeho filmových idejí. Díky ní také produkční firma manžela ekonomicky funguje.
A pak má Mateo ještě druhou ženu, Lenu v podání Penelope Cruz - herečku svého nového filmu, která je pohříchu partnerkou jeho klíčového producenta a milionáře.
Lena mu nedává zázemí, zato mu přináší erotické zážitky, živí jeho iracionalitu a pudovost, v ostatních probouzí žárlivost a touhu po pomstě. A právě o téhle pomstě je Almodóvarův film.
Přičteme k tomu ještě další dějovou rovinu: osamělý syn milionáře natáčí dokumentární film o příběhu svého otce, o natáčení "jeho" filmu i o osudové lásce režiséra. Vypadá to, že budeme mít trochu zamotanou hlavu; ale není to tak.
A v tom je právě genialita Almodóvara, všechny roviny dovede přesně propojit, že je všechno jasné, logické a průzračné.
Téma umění versus peníze (natáčení není možné bez peněz, které brzdí génia) hraje ve filmu důležitou roli, zrovna tak jako zlom lidského života, kdy je vitalita a radost ze života přervána slepotou. A ta znamená pro filmaře ztrátu obrazu, tedy i uměleckou (a možná i skutečnou) smrt.
Evropský film může svou identitu mít
V době, kdy - jak jasně ukazuje filmový trh v Cannes - zůstanou finanční páky světové kinematografie především v asijských rukách a Hollywood se bude snažit v koprodukcích s Evropou dostat pod sebe a do svých studií i velké evropské projekty, je možno nového Loache a nového Almodóvara považovat za světlonoše ukazující nové cesty středního proudu evropské kinematografie.
Jejich filmy jsou sice natočené především za státní a veřejnoprávní televizní peníze, jejich zisk však bude zjevně natolik velký, ze podpůrné instituce budou moct díky jejich úspěchu generovat další filmy.
A také oba dva tituly budou pravděpodobně schopné nadnárodní distribuce, která je pro většinu evropských filmů včetně českých minimální.
Střední proud evropské kinematografie to nikdy neměl lehké: sami evropští filmaři jím opovrhovali, říkali, že není dost umělecký, a evropští diváci o něm s despektem mluvili jako o europudinku bez identity.
Almodóvar i Loach ukazují, že evropský film může svou identitu mít; může být financován z různých zdrojů a může mít vysoký umělecký standard, a přitom být srozumitelný pro široké publikum.
