Annecy - Jeden z nejslavnějších současných autorů animovaných filmů, Nick Park z anglického studia Aardman Animations, přijel na 50. ročník festivalu do Annecy, aby zasedl v hlavní porotě.
Jednapadesátiletý filmař se povětšinu času schovával v zákulisí nebo chodil v doprovodu bodyguarda, kterým byla jeho osobní asistentka ze studia. Plachý drobný muž přitom patří z mezi největší celebrity ze světa animace a na kontě má čtyři Oscary.
I při rozhovoru mluvil stvořitel světa Wallace a Gromita a Slepičího úletu velmi tiše a potvrdil zakořeněnou představu, že animátoři bývají do sebe ponoření hračičkové. Parkova poetika stojí na staromódní rukodělné práci; ostatně i styl jeho filmů v sobě má starosvětskou náladu - odkazuje k představě zanikající středostavovské Británie a klasickým žánrovým filmům. Z obojího si Park lehce utahuje, a přitom má oboje rád.
Jednou jste prohlásil, že každý pán začne brzy připomínat svého psa. Neplatí to i pro animátory, že za chvíli vypadají jako jejich animované postavičky? Jinými slovy, kde je původ vašich hrdinů - Wallace a jeho věrného psa Gromita?
Víte, nebylo to nijak záměrné, ale čím dál více si uvědomuji, že Wallace připomíná mého otce. On také strávil hodně času ve své dílně, kde vynalézal různé zlepšováky, nebo vyráběl domů nábytek. Sám sestrojil dokonce karavan, s nímž jsme jezdili na dovolenou, když jsem byl malý kluk. Naopak já se hlásím spíše k obrazu psa Gromita.
Nevím, čím to je, ale animátoři vážně často vyhlížejí jako jejich postavičky. Když se dívám na práce kolegy Petera Lorda, nemohu se ubránit dojmu, že vidím jeho gesta, grimasy. A Bill Plympton také připomíná svého psa.
Zloduchem se ve vašich filmech nestává nějaké „americky střižené" monstrum, a naopak za hrdinu může být domácí kutil ze severu Anglie.
Řekl bych, že to jde na vrub mého humoru, pravda trochu zlomyslného. Nebaví mě nabubřelé příběhy s nadlidskými hrdiny. V Británii se cítíme být blíže evropskému pohledu na svět, třebaže s Američany sdílíme stejný jazyk.
Jinými slovy, v Aardmanu si bereme s kolegou Peterem Lordem z Hollywoodu žánry, které se nám hodí, abychom si je po svém přetvářeli a obsazovali. Takže v Prokletí králíkodlaka jsme se pokusili natočit horor, jehož protagonistou bude obyčejný králík, požírající v místní komunitě pěstitelům zeleninu. Svou roli hraje i to, že jsme vzešli z krátkých filmů, jimž ani nesluší velké zápletky - ale právě nadsázka a zkratka.
Čím to, že se ve vašich lidech tak často jí, pěstuje se zelenina a debužíruje sýr...
Jak jsem řekl, tíhnu nějak k tomu, abych mluvil spíše o obyčejných lidech. Mám pocit, že celá naše poetika stojí na kontrastu toho všedního a neobyčejného. Na začátku Cesty na Měsíc byl nápad, že by si i kutil ze severu Anglie mohl doma sestrojit raketu, kterou by se vydal do vesmíru. Takže si udělá jednodenní výlet, aniž si uvědomí, co vlastně dokázal.
Obtížnější už bylo vyřešit, za čím by mohl letět - nakonec jsme vymysleli, že pro sýr, který mu došel. Obvykle nestojím o příliš obyčejné důvody, které známe z našeho života. Raději hledám něco, co se obvyklé logice vymyká. V tomto případě nám posloužil Wallacův sýrový fetiš.
Co se změnilo, když jste se s Prokletím králíkodlaka pustil po krátkých groteskách na pole celovečerního animovaného filmu?
Přiznávám, že to byla pořádná výzva. Problémy nesouvisely jen s tím, jak zajistit techniku či sehnat dost kvalitních lidí. S kolegy z Aardmanu jsme si řekli, že nebudeme měnit styl práce, abychom dělali strojově dokonalý film podle Hollywoodu. Mnohem více nás lákalo, aby obyčejný divák cítil, že je to konec konců dílo několika chlápků z Bristolu, kteří se pustili do dobrodružství. Jenže poté objevujete řadu problémů s příběhem, lámete si hlavu, jak jej vystavět, aby držel pohromadě a získal strukturu.
Věnujete se plastelínové animaci, přesto vaše filmy mají ke klasické práci s plastelínou daleko. Připomínají v podstatě loutkový film. Jak jste objevil tento styl?
Upřímně řečeno jsem se nedovedl dost dlouho rozhodnout. Od dětství jsem si rád hrál s plastelínou, na škole jsem také hodně kreslil, doma v podkroví jsem si zkoušel i loutkové filmy. Až teprve později jsem pochopil, že tíhnu právě k plastelíně. Během experimentů se ukázalo, že mi nabízí řadu možností, jak s ní pracovat.
Třeba Gromit by nebyl stejným psem, kdybych ho udělal jako loutku či papírek. U Wallace by to ještě prošlo, neboť hodně mluví, je extrovertní a rád rozmáchle gestikuluje. Kdežto jeho pes se často vyjadřuje nepatrným pohybem obočí, výrazem tváře či očí. Bez plastelíny bych nikdy nebyl schopen zachytit jeho hloubavější a tišší povahu.
Máte tajný recept na plastelínu? Přimícháváte do ní něco?
Ani ne, pracuji s tradiční surovinou. V Anglii jsme jí říkali plasticine, ale už nemůžeme, neboť se toho výrazu chopil jeden výrobce a udělal si z něj vlastní značku. Takže dnes děláme s „animační plastelínou". Je založena na bázi oleje, takže pomalu schne, což mi vyhovuje. Navíc má krásné pastelové kontrastní barvy, které nerad dohromady míchám.
A nakonec plastelína je i trochu podvratným uměleckým prostředkem, který si uchovává zvláštní šarm něčeho nedokonalého a lidského. Z filmu cítíte její hmotu; postavičky zůstávají jen figurkami, které někdo uhnětl.
Může se zdát, že ve vašich starších filmech jsou občas na postavičkách vidět i otisky prstů.
Jestli jich dnes vidíte méně, tak to rozhodně není záměrné. Když jsme dělali na Slepičím úletu - to byl první celovečerák, všichni chodili kolem a naříkali, že si musíme dávat větší pozor, neboť tentokrát točíme pro kino, kde diváci všechno uvidí na velkém plátně. Takže jsme každou postavičku pečlivě uhlazovali. Ve skutečnosti mi instinkt velí něco jiného. Naopak se mi líbí, když ve filmu vidíte otisky prstů autora, když je za vším poznat práce animátora. Nejsme dokonalé stroje, ale lidé.
Jak dlouho natáčíte krátké věci?
Tak třeba Cestu na měsíc jsem dělal skoro sedm let. Začal jsem ještě na škole, pak jsem nastoupil do Aardmanu a začal zároveň pracovat na reklamních zakázkách. Takže to šlo velmi pomalu. Nesprávné kalhotky mi zabraly asi třináct měsíců, kdy jsem pracoval s malým štábem. K ruce jsem měl v podstatě jednoho kameramana, animátora a osvětlovače. U dalšího kraťasu O chloupek se tým trochu rozrostl, ale i tak to vyšlo na nějakých deset měsíců.
V Prokletí králíkodlaka lze rozpoznat i počítačovou animaci - například ve scéně vysávání králíků z louky. Jak jste se s ní vyrovnal?
Byla to spíše nutnost, dost jsem váhal. Ale natočit scénu, při níž chcete vysát králíky do skleněného vysavače, to jinak nešlo. Stejně jsme nejdříve vymodelovali postavičky, které se až poté neskenovaly do počítače. Trval jsem na tom, abychom uchovali dojem trhavější „loutkové animace". Například scénu jsme snímali dvojitými záběry, tedy místo jednoho okýnka jsem vyfotil dvě - takže místo dvaceti čtyř, dvaceti pěti obrázků za vteřinu se pohyb skládal ze dvanácti.
Cítíte tlak, že byste se měl také pustit do 3D animace, která dnes táhne diváky do kin?
Až tak moc zase ne, třebaže si to chci také vyzkoušet. Peter Lord právě pro Sony roztočil Piráty v trojrozměrné animaci. Já budu v Los Angeles pracovat na projektu, který zatím nese název Artušovy Vánoce. Jako je Santa Claus či ve Francii Otec Noel, tak já jsem si vymyslel vánočního Artuše.
Hodně mluvíte o vlivu celovečerní hrané tvorby, ve vašich příbězích najdeme třeba ozvuky Hitchcocka. K jakým animačním tradicím se hlásíte? Znáte i českého průkopníka loutkové tvorby Jiřího Trnku?
Viděl jsem jeho práci už jako dítě. Pamatuji si, že se mi dostala do ruky jeho knížka, v níž jsem si prohlížel loutky. Přemýšlel jsem, jak je vyráběl. Poté jsem viděl řadu jeho filmů. Na druhé straně mě ovlivnil také slavný trikař Ray Harryhousen se svými King Kongy či dinosaury. Vždy jsem tíhnul k loutce.
Na rozdíl od Trnkovy doby se studio Aardman proslavilo takzvaným i lipsingem, kdy na postavě rekonstruujete co nejvěrněji pohyb rtů.
To je práce Petera Lorda, zakladatele Aardman Animations. Byl jsem ještě student, když jsem viděl, jak se snaží pracovat s filmem. Skoro bychom řekli, že usiloval o sociální realismus v loutkovém filmu. Pokoušel se zachytit skutečné lidi s jejich gesty, výrazy a tedy i mluvením. Je na tom něco dojemného, když si uvědomíte, že jde nakonec o pouhé modelování. Nicméně vás to naučí, že každý detail má svou cenu a důležitost. Začnete pozorovat lidi, neboť na animaci je nejdůležitější to, jestli dovedete zachytit jejich skutečné chování.
