Lidi jsou jako mraky, zní distribuční slogan Grandhotelu. O jeho vyšinutých hrdinech to platí úplně. Sestava postav nového filmu Davida Ondříčka se pomalu šine grandhotelovým nebem, občas změní směr a po chvíli se rozplyne úplně.
Hlavním hrdinou je třicetiletý údržbář, amatérský meteorolog (a panic) Fleischmann. Sociálně poněkud nepřizpůsobivý mimoň se plácá kolem hotelu a sní, že jednou odtud odejde. Zamiluje se do servírky Iljy, která chodí s číšníkem Patkou, přičemž Fleischmanna by zase chtěla pokojská Zuzana.
Ilja je s Patkou nespokojená, Fleischmann chce Ilju, Zuzana Fleischmanna a Patka je mimo. Všichni konzumují žluté limonády, Fleischmann se cpe sušenkami, sešívá balón a do toho párkrát zaprší, vždy přesně podle jeho předpovědi.
Film se odehrává na Ještědu, případně dole v Liberci, jeho osidla ale neopustí, stejně jako je nedokáže opustit Fleischmann. Ale stejně jako je v hranicích města zakletý hrdina Marka Taclíka, je v něm zakletý i film.
Mátožně se sune vpřed a klopýtá, vlastně se tu moc nestane. Jen se prázdně kouzlí s atmosférami a s co nejbizarnějšími zákruty povah hrdinů.
Přitom je Grandhotel dosud nejambicióznějším Ondříčkovým počinem. Scénář k němu napsal Jaroslav Rudiš, Ondříček tu opouští samotářské cool pozlátko i rozjívenost Jedné ruky - i když se nevzdává ujetosti postav hledajících jistoty ani usilovného hláškaření, což je občas v rozporu s literárností Rudišových dialogů.
Projevuje se tu Ondříčkova zkušenost z reklamní tvorby, takže na pohled je ten film opravdu krásný - se vznosnou ještědskou věží v oparu mraků nad smutným Libercem.
O třídu výš ho posouvá výjimečná hudba Jana P. Muchowa. Vnější podmanivost ale nehalí podmanivost vnitřní. Na první pohled Grandhotel působí pěkně, na druhý chladně jako vzduch na vrcholu Ještědu.
A zoufale necharismatický outsider Fleischmann nemá na to, aby celý film utáhl. I návrat Kláry Issové na plátno působí poněkud rozpačitě, není třeba moc jasné, proč její postava zůstává s Patkou tak dlouho, když o to očividně nestojí..
Nepříčetná honička v kuchyni s rozsekáváním housek a vajec dokonce aspiruje na nejdivnější českou filmovou scénu roku.
Ze čtveřice ústředních hrdinů je zajímavý spíše vedlejší pár Zuzany a Patky. Jaroslav Plesl i Dita Zábranská působí uvěřitelně a naopak si zaslouží cenu pro objevy roku: Zuzana ve své touze po lásce, Patka ve své maskované slizké zamindrákovanosti.
Občas jsou charakterizováni trochu zkratkovitě, Zuzana třeba důrazem na tyrkysové kostýmy a přijímání rad z ženských časopisů; ale nechybí jim jakýsi směr. A jejich setkání v nemocnici je asi nejlepším momentem filmu.
Zkratkovité jsou i vedlejší postavy, spíš figurky. To platí zejména o úlisném recepčním Jaroslava Dulavy a jeho chlapáckých hovorech o brousení žen, stejně jako o rudišovsky "germánském" motivu Němce , který bloudí po Liberci s urnou.
Snaha o poetismus se každopádně míjí účinkem, ačkoli třeba v divadelní adaptaci Rudišova komiksu docela funguje. I v knižním Grandhotelu napsaném až po filmu přinejmenším docela drží pohromadě Fleischmanova lehce pábitelská zpověď, bizarní postavy a (až komiksově stručné) obrazy minulosti i současnosti.
Jenže ve filmu, zachycujícím jen výsek Fleischmanova života, prostě Rudiš a Ondříček nejdou dohromady. Jako by si vůbec neporozuměli, o čem jejich snímek vlastně má být. Pak mu chybí autenticita a platí na něj další hláška o tom, že "celej svět dneska dýluje".
Nakonec to totiž vypadá, jako by Ondříček jen dýloval divákům svůj další produkt. S velkou mediální kampaní, jako zboží, které se bude prodávat aspoň stejně dobře jako předchozí výrobek Jedna ruka netleská. Bez inovace to ale nejde, i když se základ úspěšného produktu nemění.
Grandhotel, ČR 2006. Scénář Jaroslav Rudiš, Pavel Jech, režie David Ondříček, producenti Kryštof Mucha, David Ondříček, kamera Richard Řeřicha, hudba Jan P. Muchow, hrají Marek Taclík, Klára Issová, Jaroslav Plesl, Jaromír Dulava, Dita Zábranská, Ladislav Mrkvička a další. 96 minut, distribuce Bontonfilm.
