Málokterý český film měl už před premiérou tak dobrou pověst a provázela ho tak silná očekávání. Překvapuje vás to?
Ke mně tohle vůbec nedoléhá. Čekám samozřejmě na přijetí v kinech, ale co kdo doposud říkal, nevím.
Je pravda, že ti, kteří Rodinný film už viděli díky festivalům a výjimečným projekcím, tvoří poměrně specifickou sortu diváků. Nejsou asi shodní s těmi, koho potřebujete dostat do kina.
Tyhle dva okruhy existují, ale osobně se snažím nerozdělovat na arthouse, který by měl být chytrý, a mainstream, co má být naopak nějak hloupý.
Tak mainstream nemusí být nutně hloupý, jen se uchyluje k jinému stylu vyprávění.
Ano, hloupý být rozhodně nemusí. Mám ale pocit, že tu úplně chybí kvalitní střední proud, právě jakýsi inteligentní mainstream, jaký vznikal třeba v sedmdesátých letech. Dokonce dnes tehdejší filmy vnímáme jako art, což mi připadá opravdu zvláštní a ukazuje to, jak moc se posunuly hranice toho, co považujeme za „náročné“ a „přijatelné“ pro „běžného diváka“. Rodinný film měl úspěch v Tokiu, na festivalu s velmi širokým, řekl bych až mainstreamovým publikem. To není žádný Rotterdam pro fajnšmekry. Přitom lidé ho tam vnímali velmi emocionálně a reagovali na něj pozitivně. Právě když producent viděl tyhle reakce, se rozhodl pojmout distribuci šířeji než u klasické festivalové artovky. A věřím, že kdyby se mi podařilo dostat lidi do toho kina, tak by našli klíč, dokázali by se propojit s tématem. Dobře si uvědomuju, že příběh vystavuju neobvykle, ale nemyslím, že jde o něco, co by bránilo v zážitku a pochopení.
Dostat ale diváky na český film se stává těžším a těžším úkolem. Loni upřednostnilo český film oproti zahraničnímu poprvé po nějakých patnácti letech méně než 20 procent návštěvníků.
Tenhle nezájem je ale poměrně nový. Pamatuju si, když jsem přišel studovat do Prahy, že mě překvapilo, jak moc Češi milují své filmy a jak pevnou představu mají o tom, co chtějí v kině vidět.
Tomu jsme trochu ujeli. Každopádně nalákat lidi do kin bude těžké. Když nepřijdou, bude to pro vás problém?
Vlastně ani ne, protože u Rodinného filmu asi nikdo nečeká úžasnou návštěvnost. Můžeme být jen mile překvapení. Čímž neříkám, že jsme vůči návštěvnosti lhostejní. Určitě v téhle atmosféře někdy vzniká dojem, že produkce vydělat nemůže, a nemá tedy smysl třeba ji pořádně propagovat – to je ale chyba.
Kolik diváků by pro vás byl dostatečný počet?
To si neumím vůbec představit. Nevím, co označit za „důstojné číslo“.
Ztraceni v Mnichově měli minulý rok 35 tisíc návštěvníků a bylo to považováno za málo, aniž by to ale ovlivnilo jejich kladnou pověst. Chválené jsou i debuty jako Schmitke, Nenasytná Tiffany a David, i když na ně přišli lidé v jednotkách tisíců.
Když jsem sledoval návštěvnost Příliš mladé noci, taky to nebyla žádná sláva, ale u těchhle malých věcí musíme přičíst projekce na festivalech, stream na internetu a nakonec i vysílání v televizi. Takže i když přijde do kin málo lidí, neplatí, že by film viděly opravdu jen dva tisíce diváků.
Nebude pro potenciální návštěvníky kina při pohledu na program matoucí už samotný název?
Možná, ale ve jméně Rodinného filmu se zároveň skrývá klíč – diváci mají, myslím, tendenci hledat ve filmech hlavního hrdinu, tak jim dávám najevo, že hrdinou tu má být celá rodina. Samozřejmě nám trochu komplikuje propagaci, že se náš název blbě googluje.
Obsadil jste Karla Rodena třeba i proto, aby vám pomohl k vyšší návštěvnosti?
Ne, to ne, Karla jsem měl na mysli od začátku, on je pro mě dokonalý typ pro ztělesnění vyšší střední třídy. Navíc ho provází pověst totálně úspěšného člověka, což je stereotyp, který jsem chtěl narušit zobrazením rozkladu jeho pozice v rodině. Rozhodl jsem se využít tuhle Karlovu pověst i coby určitou zkratku – během filmu mám omezený čas na odvyprávění všeho, co potřebuju, proto se mi hodilo, že při představě Karla Rodena se divákovi automaticky vybavují vlastnosti, které jsem u otce potřeboval.
Všichni si všímají majetkového zajištění vaší filmové rodiny, aniž by o něm někdy bylo explicitně mluveno. Přesto jako by její bohatství vše prostupovalo. Jde o záměr?
Nechtěl jsem se tomu věnovat v prvním plánu, ale když se v českých filmech zobrazuje bohatství a majetní lidé, tak skoro výhradně skrze negativní a zesměšňující stereotypy. Jak říkám, i já pracoval s některými stereotypy, zároveň jsem se je ale snažil rozbíjet. Nešlo mi o ironizování ani moralizování.
Takže šlo o napravení chyb českých filmů?
Šlo spíš o vyvarování se vlastním chybám. Předně onomu moralizování, k čemuž jsem se bál, že můžu sklouznout. Tahle rodina majetek má, nějak ho získala, nějak ho užívá, ale nechtěl jsem z toho nic konkrétního vyvozovat. Důležité je, že mají vkus a že jsou inteligentní. Zajímavé jsou třeba jejich mezigenerační vztahy. Snažil jsem se ukázat, že se obě generace navzájem respektují. Představoval jsem si, že proto, že když byli rodiče mladí, šlo o klasické volnomyšlenkáře, pak vydělali peníze a trochu na to zapomněli. Pořád se ale umí vcítit do svých dětí. V takové rodině skoro nemůže vzniknout konflikt na základě generačního neporozumění, protože jsou rodiče s dětmi až moc velcí kamarádi – pamatují si, že taky hulili trávu, když byli mladí, a nevyčítali by proto něco takového svým dětem.
Odstup, jaký si udržujete, abyste nemoralizoval a nebyl vůči divákovi návodný, patří mezi další často zmiňované prvky. Je určitě chvályhodné, že počítáte s inteligencí publika, ale není to na druhou stranu tak neobvyklé, že diváci Rodinný film těžko rozdýchají a nároky na ně kladené odmítnou? Znáte určitě věčný argument „jdu do kina vypnout mozek“.
Chtěl jsem rozhodně udržet od lidských postav odstup, abych nepropadl klišé melodramat. Na druhou stranu jsem ale zahrnul příběh psa, který má potenciál vzbudit silnou empatii. Přemýšlel jsem o všech těch internetových videích „liška skáče na trampolíně“, „kočka hraje na piano“ a tak dál – o tom, jak jsme si zlidštili zvířata a jak k nim cítíme silnější a upřímnější emoce než vůči sobě navzájem. Když jdeme po ulici a vidíme bezdomovce se psem, dáme mu spíš peníze a dáme mu je právě pro toho psa. S tím jsem se rozhodl pracovat a nabídnout příběh zvířete zcela odtržený od hlavního děje, aby symbolicky reprezentoval celou rodinu.
Pochopí to ale diváci? Dokáží se na děj napojit?
Snad. Lidské postavy jsou tu velmi aktivní a není potřeba, aby byly okolo nich budovány jasné emoce – věřím, že diváci se dokáží napojit na samotné situace. Řekl jsem si, že jediné místo, kde můžu být emocionální, je právě ten odlehlý ostrov na druhém konci světa. Zatímco dusím hrdiny, vůči psu jsem velmi lidský. Divák si nakonec třeba uvědomí, že ke zvířeti cítil mnohem víc než k lidem, a zapřemýšlí, proč tomu tak je. A nemyslím si, že jde o tak silnou abstrakci, aby byla nepochopitelná. Vlastně myslím, že když jsem se chtěl vyhnout manipulování s emocemi, nemohl jsem vyprávět jinak.
Manipulování s emocemi jste se přece nevyhnul, to ani nejde. Jen jste emoce přesunul na toho psa – nejde ale o ještě větší manipulaci?
To ano, ale jde o manipulaci druhým směrem. Ve většině Rodinného filmu emoce záměrně tlumím, abych je nechal promluvit jinde. Protože jsem se vážně bál, abychom nesklouzli k typickým nešvarům melodramat.
Jak jste donutili toho psa „umírat“? S kolika psy jste natáčeli?
Natáčeli jsme se třemi psy a bylo to samozřejmě komplikované. Předně jsem se bál, že budou vypadat příliš cvičeně, myslel jsem si, že na očích těch zvířat musí být přece poznat, že dělají něco, čemu ani nerozumí, a dělají ty "kousky" jen pro odměnu. Ale nakonec si myslím, že zahráli skvěle – jen teda bylo vždy potřeba dlouho čekat, než danou věc udělali tak přirozeně, jak jsme potřebovali. Každopádně to bylo něco úplně jiného než natáčet s herci. Obě fáze probíhaly asi měsíc a připadalo mi, že jde o dva úplně jiné filmy.
Kolik přibližně celé natáčení stálo, když jste vyrazili i do zahraničí?
Myslím, že okolo 40 milionů korun.
To je zhruba průměrný rozpočet českého filmu. Přitom se prý podílelo pět zemí – odrazilo se to na složení štábu a dalších podmínkách?
Vlastně ani ne. Poslední dobou se často setkáváme s pojmem „europudink“, označujícím zbytečné koprodukce, kdy jsou štáby složeny z několika národností jen proto, že z oněch zemí jdou peníze. My měli německé zvukaře, ale to je vlastně všechno. Především jsem rád, že se mi podařilo utéct největšímu zlu – nutnosti obsadit nějakého zahraničního herce a předabovat ho, protože samozřejmě Rodinný film stojí na hereckých výkonech a dialogu.
Jak dosahujete věrohodných dialogů? Vy i váš scenárista Nebojša Pop-Tasić pocházíte ze Slovinska a přízvuk je u vás dobře slyšet.
Spoluprací se samotnými herci. Dialogy už v poměrně rané fázi vývoje zkoušíme na divadle, kde se pilují a upravují i podle toho, aby byly přirozené každému herci. Díky tomu pak vše zní přesně tak, jak má.
Zmínili jsme už úspěch v Japonsku. Docela zvláštní, že v kultuře, kterou si nejčastěji spojujeme s pestrobarevností a hlasitostí, vyhrál film, jenž je celý jednotně šedivý, v podstatě minimalistický.
Jde o to, že se tam velmi soustředí na symboly a ty nějak vnímají a sami překládají. Na diskusích s diváky většinou otázky vypadaly tak, že se někdo přihlásil a řekl „já si myslím, že...“ a vyložil mi, jak film pochopil. Na žádném jiném festivalu jsem to nezažil jako v Tokiu, přitom šlo opravdu o mainstreamové publikum, žádné teoretiky. Což je nesmírně pozitivní a právě takový zážitek bych chtěl, aby si odnesli i čeští diváci.
Co chystáte do budoucna?
Kavky na cestě podle scénáře Petra Pýchy. Jde o coming of age road movie, v němž policajti objeví dvanáctiletého kluka v autě s espézetkou z druhého konce republiky. Pokoušejí se zjistit, co se stalo, najít jeho rodiče, ale on si hodně vymýšlí. V samotném způsobu vyprávění je něco rašomónského. Začínáme natáčet v létě.
