Osm hodin denně nelze jíst, pít ani milovat se. Osm hodin denně lze jen pracovat. Faulknerův citát uvozuje film Michaela Glawoggera, který je v užší nominaci na Oscara za nejlepší dokument.
V šesti kapitolách zavádí diváky do míst, kam by se nejspíš dobrovolně nikdy nepodívali. Mezi ukrajinské horníky, kteří se plazí půl metru vysokým prostorem za uhlím, mezi indonéské nosiče síry, vřeštící dobytek vybíjený na nigerijských jatkách, ke zrezivělým kolosům vysloužilých lodí i k čínským svářečským pecím.
Pojem dělníka a jeho práce je dnes rozmytý nejen léty socialismu a vlády dělnické třídy. Film ironicky uvozují budovatelské archivní záběry, v nichž úderníci slibují, že do konce roku překročí normu o několik desítek tisíc tun. Následující dvě hodiny ukazují, že dnešní dělníci už na nadšenecký zápal nemají nervy ani energii, a snaží se ptát: Co je to být dnes dělníkem, zejména v té chudší části nerovnovážně propojeného světa.
V ukrajinském Donbasu, kde před lety kutali právě stachanovci, se dnes klaustrofobicky nízkými šachtami plazí jejich následovníci, aby si narubali uhlí nadoma. Vleže i obědvají, když nadávají na starosti s nemocnou kozou a na studené pelmeně.
V indonéských horách dělníci zahrabávají do síry obětovanou kozí hlavu, poté naberou do křehkých košů zlomky nerostu a absolvují dlouhou cestu do údolí, která je lemována fotografujícími turisty a oblaky kouře. Na zádech nesou až metrák, během zastávek konverzují o turistkách a pro ně tajemné skupině Bon Jovi.
Na nigerijských jatkách zatím muži nahánějí zvířata pod kudlu hlavního řezníka. Místní zaměstnanci zručně porážejí, vyvrhávají a praží skot i ovce a kozy. Glawogger ani tady neváhá vstoupit do středu rituálního dění, v tomto případě do kaluží krve, která stříká v detailním záběru podřezávaných zvířat a leží pod zčernalými těly.
Dělnická práce tu vyznívá destruktivně: jako krutý souboj o živobytí, ale i s planetou. Glawoggerovi tragičtí hrdinové nejsou uondaná masa, ale spíš pěchota i metafora globalizovaného lidstva. Nemají laptopy, ale pomáhají je vyrábět.
Ukrajinští horníci a indonéští nosiči síry planýrují nerostné bohatství. Nigerijští řezníci faunu a íránští rozebírači lodí pak stejně paradoxně ničí to, co předtím vytvořili jiní. Vrcholem této metafory jsou záběry z Číny, kde muži na náměstí malují vodou znaky, jež vzápětí uschnou a mizí.
"Děláme tuhle práci a zbytek je v božích rukou," říká většina zúčastněných. Fyzická práce nezmizela, jen se posunula na východ.
Závěrečné záběry z Německa, kde přeměnili ocelárny na hřiště a muzeum pro děti, jsou pak spíš ironickou tečkou než polopatickou naivitou. V tom se také Dělníkova smrt liší od známých filmů Powaqqatsi a Koyaanisqatsi Geoffreye Reggia - nemaluje obrázky, ale křičí.
Dělníkova smrt vyznívá beznadějně, přitom nepostrádá jistou krutou poezii, kterou podporuje střihová skladba a tribálně elektronická hudba avantgardisty Johna Zorna.
Film nemá žádný komentář, tahle dokumentární symfonie na diváky jen valí zoufalé obrazy v takové intenzitě, že sama připomíná tovární mašinu, která jim bude v hlavě bušit ještě dlouho poté, co vyjdou z kina.
Dělníkova smrt (Workingman's Death), Rakousko 2005. Scénář a režie Michael Glawogger, kamera Wolfgang Thaler, hudba John Zorn. 122 minut. Česká premiéra 3. října na festivalu Der Film, distribuce Asociace českých filmových klubů.
Oficiální stránka filmu ZDE
