Není divu, že britský komik Norman Lovett lidem splývá se svou nejslavnější postavou, senilním palubním počítačem Hollym ze sci-fi sitkomu Červený trpaslík. I ten o čemkoli hovořil s kamennou tváří.
Lovett minulou sobotu na festivalu Future Gate uvedl projekci Červeného trpaslíka, ale hned v neděli coby host projektu Velvet Comedy předvedl, že Holly byl jen krátkou epizodou čtyřicetileté komediální kariéry. Během své stand-up show Lovett ukázal, že nejvíce doma je na pódiu. Jeho stand-upy se vyznačují nezvyklou pomalostí, ale tento "bláznivý starý strýček na vánočním večírku", jak se dvaasedmdesátiletý herec označuje, dovede ze svého pomyslného i skutečného kufříku vytáhnout ty nejobyčejnější věci - od těstoviny po pytlík na psí hovínka - a proměnit je v humor. Nenápadný, přešlapující všude kolem, ale takový, který na publikum nikdy neútočí úderným gagem.
"Prý je to antikomedie," poznamenává Lovett ráno po vyprodaném vystoupení v sále kina Světozor, když si u stolečku kavárny Lucerna míchá kávu Mocha a pochvaluje si, kolik je v ní čokolády. A poté se klidným tichým hlasem rozhovoří.
Aktuálně.cz: Věnujete se stand-upům už 40 let?
Ne dennodenně. Ale znám jednoho komika, který ví přesně, kolikrát za ty roky vystoupil. To bych nesnesl, nechci mít na svých výstupech přilepenou žádnou číslovku.
Jak jste se stal komikem a odkud se ten talent vzal?
Myslím, že jsem prostě přirozeně vtipný. Alespoň to lidé říkávají. Já k tomu přistupuji způsobem "prostě to dělej a nic neanalyzuj". Ale během let se člověk občas něco doslechne, třeba že si umí udělat legraci z čehokoli. Jinak jsem pěkný lenoch. Před pražským vystoupením jsem měl asi měsíční pauzu. S každým týdnem, co uplyne, o kousek víc zreznu a víc a víc zapomínám. Ale pak, jako nyní na pódiu, se objeví nějaké maličkosti a já si říkám: o tomhle bych mohl mluvit. A najednou je z toho hodina. Vždy se při vystoupení dívám na hodinky a komentuji, jak čas plyne: "Bože, už je hodina pryč."
Začal jste až po třicítce. Kdy jste si uvědomil, že byste se komikou mohl živit?
Nevím, začal jsem vystupovat s punkovými kapelami a kamarádi mi prostě řekli, ať v tom pokračuji. Nijak jsem nad tím nepřemýšlel. Nebyl jsem ve škole tím, kdo by rozesmál celou třídu, spíše jsem se styděl, trochu mě i šikanovali. Ale pak jsem v sobě objevil ten zvláštní, až surreálný smysl pro humor.
Mně ten váš styl pomalé komiky a vtipů takřka bez pointy sedí…
Co jste to řekl? Vtipů takřka bez pointy? To jste mě rozesmál.
To měl být kompliment. Kladl jsem důraz na slovo takřka.
Je to odpad, že? Ale vážně, myslím, že je v mých výstupech vždy něco pravdivého a upřímného. Rád pracuji s publikem, bavím se s lidmi v sále.
Je tento styl součástí nějaké britské komediální tradice, nebo jdete spíše proti proudu?
Jiní komici mi říkají: to, co děláš, je takřka antikomedie. Vždy jsem toužil dělat něco, co nedělá nikdo jiný. Odlišit se, protože komiků je mnoho a často jsou si podobní. Nevím, vidíte, dostal jste mě k tomu, že své výstupy analyzuji.
To už tak novináři dělají, že lidi nutí něco analyzovat.
A pak si také říkám, jsem v Praze, o čem tu mám mluvit, budou mi vůbec rozumět a smát se? Publikum mě potěšilo, jak dobře rozumí anglicky. Zeptal jsem se někoho v sále, jestli zná (dívčí skupinu) Sugababes, a on mi odpověděl: "Každý zná Sugababes." V tu chvíli jsem si řekl, že je to dobré.
Když jste během vystoupení vytáhl slavnou větu z Červeného trpaslíka "Všichni jsou mrtví, Dave" a poznamenal, že byste ji mohl mít na náhrobku, byl to skvělý vtip. Ale také člověka napadlo, jaký máte vztah k seriálu, který vás proslavil?
Některé vtipy z Červeného trpaslíka jsou zkrátka skvělé. Třeba ten s psím mlékem. Lister pije mléko a já mu říkám, že je to drahně let, co mléko došlo. "A co to teda piju?" ptá se. "Psí mléko," suše odvětím. Načež ho vyprskne. To je prostě ohromně vtipné. Vůbec jde o výborně napsaný seriál.
Počítač Holly z kultovního seriálu Červený Trpaslík je v Praze – tedy jeho představitel Norman Lovett. Na festivalu sci-fi filmů Future Gate se setkal s fanoušky britské komedie.
Zveřejnil(a) ČT24 dne NaN. undefined NaN
To nepochybně. Spíš jsem narážel na to, jestli vás někdy neunavuje být neustále pro každého Holly, když máte vlastní čtyřicetiletou kariéru?
Nikdy mě to neunavilo. Nebýt Červeného trpaslíka, nepřijel bych sem se svým stand-upem. A lidé se smějí. I proto, že nejsem zase tak odlišný od Hollyho. Je to výborně napsaná postava, ale vlastně se mi dost podobá.
Ale váš vlastní sitcom I, Lovett je přece jen svou až snovou poetikou a pomalým humorem od Červeného trpaslíka docela odlišný, možná spíše trochu podobný seriálu Mladí v partě o nesourodé skupině spolubydlících, kde jste se krátce objevil, v jedné z prvních televizních rolí…
Ano, to byla skvělá show. Moje mladší dcera Katy to loni viděla poprvé a vůbec to nevstřebala, když pozorovala Ricka, který tam cosi manicky hartusí. Nevím, je možné, že to trochu zestárlo. Přitom je to výtečné a hlavně herec Rik Mayall byl neuvěřitelný. Zemřel hrozně mladý, to je zatraceně smutné. Znal jsem ho velmi dobře, podporoval mou kariéru. Miloval ten můj suchý humor pronášený s kamennou tváří.
Měl jsem ten seriál velmi rád, ale zdaleka to nebyl takový hit jako Červený trpaslík.
To ne. Trpaslíkovi jsem dodnes vděčný. I bez něj bych se dodnes živil jako komik, ale asi bych nebyl takovou "hvězdou".
Jak jste si vlastně připadal, když jste v pouhých 41 letech hrál senilní palubní počítač?
Já jsem si v těch jednačtyřiceti připadal, jako bych byl odjakživa starý. A nyní, když se na sebe podívám, vidím, že je mi 72, ale nepřipadám si starý, uvnitř jsem stále mlád. Připomnělo mi to fotografa s culíkem, který fotil mé pražské vystoupení. Culík, to je přesně to, co nosíte v jednačtyřiceti a namlouváte si, že jste mladý. Já navíc vždy vzpomínám na infarkt, který jsem prodělal v devětatřiceti, a cítím především vděčnost. Neměl bych dcery, nepotkal svou ženu. Nepřišel by žádný Červený trpaslík. Ale jsem stále naživu, což je skvělé.
Už v 80. letech jste říkal, že jste pomalý komik, ale tehdy v pořadu Pyjamarama jste to zdůvodňoval tím, že je to prostě ekonomické. Na pražské show jste poznamenal, že je dobré být pomalý, neboť do hrobu není třeba chvátat. Proměnila se vaše komika během těch dekád?
Vždy jsem měl stejný plán: prostě v klidu pokračuj dál. Někteří komici pobíhají po jevišti, třeba Lee Evans, už je v důchodu, a to je mu přitom kolem padesáti. Viděli jste, jak se potí, neboť se na vteřinu nezastavil. A říkáte si, jak tohle bude dělat, až bude starý? Nebo až bude mít comeback. Jsem přesvědčený, že se ještě vrátí. Budete si říkat: jak to, že nepobíhá po jevišti? No, protože je starý.
Já jsem samozřejmě žádný dlouhodobý plán neměl, tohle tempo mi prostě vyplynulo. Když začínáte s komedií, podvědomě se ptáte sám sebe, v jakém tempu vystupovat. Měl jsem rád komika Maxe Walla, který byl velmi vtipný, ale zároveň tichý, dělal nenápadné komentáře, trochu se u toho šklebil a to bylo vše. Tak tady se to vzalo, všichni jsme někým ovlivněni, všichni máme své hrdiny. A není radno své hrdiny potkat. Já se s ním potkal a byl to hrozný mrzout, opravdový král mrzoutů. A já si říkal: kéž bych tě nikdy nepotkal. Tři měsíce nato umřel.
To se stalo celkem třem slavným lidem, že umřeli pár měsíců poté, co mě potkali. Jedním z nich byl zpěvák Roy Orbison. Jen jsem mu potřásl rukou a řekl: "Díky za vaši hudbu." Za tři měsíce bylo po něm.
To je docela strašidelné.
O smrti vůbec hovořím často. Má i pozitivní stránky. Třeba když myslíte na všechny ty strašné lidi, jako je Donald Trump, můžete se utěšovat pomyšlením: "Jednou bude mrtvý."
Mluvil jste o něm i na vystoupení. Je politika součástí vašich stand-upů, nebo jste Trumpa zmínil proto, že se narodil ve stejný rok jako vy?
Přesně tak. Je potřeba podělit se o drobné detaily, o pár faktů. Ve stejném roce se narodila i Cher, což mě utěšuje. Toho chlapa se směšným účesem a obličejem ale opravdu rád nemám.
Přesto: je pro vás politika důležitá? Před třemi lety jste podporoval kampaň Jeremyho Corbyna.
Vždy jsem byl nalevo, labourista, nikdy jsem neměl blízko ke konzervativcům, jsou to privilegovaní lidé. Čímž neříkám, že všichni privilegovaní jsou špatní, třeba (britský komik a herec) Stephen Fry, nepotkáte milejšího člověka, než je on. Svým dcerám vždy říkám: nesmíte zobecňovat. Na světě je zhruba 50 procent dobrých a 50 procent strašných lidí. Je třeba nezaplést se s těmi strašnými. My lidé jsme ale zábavné bytosti.
A teď žerty stranou, jaké je skutečné IQ Hollyho?
Šest. V seriálu sice tvrdí, že je to 6000, ale pak přizná barvu. Říká, že to číslo obsahuje šestku. A po naléhání z něj vypadne, že je to šest. To je mimochodem také dobrý vtip.
Vzpomínáte někdy na natáčení, máte oblíbený okamžik?
Když jsem tu roli dostal, měl to být jen hlas. Jako Hal ve filmu 2001: Vesmírná odysea. A já už předtím nějaké televizní zkušenosti měl, tak jsem si říkal, nevím, jestli hrálo roli ego: natáčím pro televizi a nebudu vidět?
Natočili jsme první tři scény, vrtalo mi to hlavou, nakonec jsem tvůrcům vnukl, že bych tam měl mít i obličej, bez krku, že mi stačí jen hlava. Tak jsme je zase přetočili, nebylo to mnoho replik.
Takže to byl váš nápad?
Ano, ale žádného uznání jsem se za to nedočkal. Producent řekl: rozhodli jsme se ho udělat viditelného. Ne, nerozhodli jste se, já to, sakra, rozhodl! Žádné uznání, to mě pěkně popuzuje. Je smutné, že to říkám, ale je to pravda. A já mám rád pravdu, nelíbí se mi, když se nehraje férově.
Proč jste vlastně po dvou řadách skončil?
Jediný důvod byly peníze. Nabídli mi polovinu toho, co původně slíbili. Bez udání důvodu. A producent se tvářil, že si sežene někoho jiného.
Přitom to byl úspěšný seriál?
Vlastně se z toho opravdový fenomén stal až po třetí čtvrté řadě. Ale dodnes jde o velkou věc. Překvapilo mě, jak masivní fanouškovská základna je tady u vás. Ale fanoušků je spoustu, od Ameriky po Japonsko. Říkám si, že až budu mrtvý, kousek ze mě bude stále žít. Zrovna jsem viděl znovu epizodu jménem Queeg. Znáte ji?
Ano, ta se záložním počítačem, s nímž se Holly střetne v šachách.
I po letech je vtipná. Dobré věci přetrvají navždy. Třeba dobré písně. Na některé staré sitkomy se dnes díváte a říkáte si: ne, tohle mělo zůstat v 80. letech.
Jaký to je pocit, říci si, až tu nebudu, kus mě tu zůstane?
Je to báječné. Táta by na mě byl pyšný. Zemřel v 45 letech, mně bylo 21. Nic z mé kariéry nezažil, ale jistě by to miloval. Na rozdíl od matky, která stále na něco naříkala.
Po Lovettovi Barry
Norman Lovett byl v Praze hostem festivalu Future Gate, přijel na pozvání projektu Velvet Comedy. Ten do české metropole příště přiveze newyorskou hvězdu stand-up comedy Todda Barryho, který vystoupí 6. května v kině Světozor.
Nechybí vám televize? Dělat své vlastní sitkomy v duchu toho jediného realizovaného s názvem I, Lovett?
Doufali jsme tehdy, že bude mít dvě tři řady, ale producentům se nelíbil. Přitom měl něco do sebe. Show o životě s mluvícím psem. Nebyla možná skvělá, ale také nebyla špatná. A nakonec ji viděly dva miliony diváků, žádný průšvih.
Byl to takový až surreálný sitkom…
Velmi surreálný.
A právě ten mluvící pes mi připomněl sitkom Mladí v partě, kde v domě spolu s hrdiny také žila různá mluvící havěť či věci.
Ano, tam bylo mluvících věcí plno. Vždy jsem měl rád tuhle představu, že běžné předměty mluví. Třeba piano, židle či starý obraz koně.
Během pražského vystoupení jste využil neuvěřitelné množství ošklivých plastových věcí, od pytlíku na psí hovínka po koupací čepici, ale přitom jste je přetvořil v něco jedinečného. Bylo to jako pozorovat láskyplnou sabotáž čísi kouzelnické show.
Takže to nebylo jako vystoupení bláznivého starého strýčka? Praštěný strýc na vánočním večírku, tak tomu říkám. Vždy jsem rád pracoval s různými proprietami. Nikdo je při stand-upech nepoužíval.
Jak důležité je pro vás vlastní tělo coby zdroj komiky?
Na rozdíl od toho, když byla vidět jen má tvář?
Na to ani nenarážím, spíš mi přijde, že s ním hodně pracujete, v té staré show Pyjamarama z první půlky 80. let přijdete na pódium a dlouze mlčíte, jen pomalu pokládáte skleničku na podlahu a zase se pro ni shýbáte. A lidé se smějí.
Tehdy jsem se vsadil, že vejdu na pódium a minutu nepromluvím. Tak jsem přišel a pouze jsem krčil rameny.
V pražském vystoupení jste zase proměnil plastovou čepici v útočící medúzu jako z přírodopisného dokumentu…
Mám to rád, využívat úplné maličkosti. Třeba vytáhnout na pódiu těstovinu a proměnit ji ve vtip o neúspěšném druhu těstovin, o farfalle, které mají uprostřed ten nepraktický uzel, co se nikdy neuvaří.
Změnila se nějak komediální scéna v Británii? Je nyní snazší či naopak těžší živit se stand-upem?
Já nikdy nesháním práci, nemám agenta, toho mám pouze na dabování, což občas dělám, lidé si ten můj trochu divný hlas oblíbili. Ale jinak práci nehoním. Kdybych chtěl, mohl bych snadno vystupovat dvakrát třikrát týdně. Nejsem obrovské jméno, ale jisté renomé jsem si vybudoval. Občas o mně hovoří jiní komici a to je vždy nejcennější. Recenze potěší, ale je cenné dočkat se uznání od vlastního druhu.
Nechybí vám častější vystupování? Někteří komici tvrdí, že to vysloveně potřebují, pohání je to.
Na to jsem líný. Nejlepší bylo, když jsem v 80. letech vystupoval s The Clash před jejich koncerty, ti byli skvělí. Ale (kytarista a zpěvák) Joe Strummer zemřel tak mladý, v padesáti. A znáte kapelu Madness? S těmi jsem také odjel pár koncertů. Když jsem ještě vystupoval jako mladík v Londýně, byli v publiku a přizvali mě na svou šňůru.
Jak to vlastně jde dohromady, punk a vaše pomalá komika?
Punk vždy spočíval v tom, že stačí umět tři akordy a můžete se postavit na pódium. To je jeho podstata, nikoli že je hlučný. A podobný je i můj humor. Punkové publikum ho milovalo.
