Berlín - Vítězem 59. Berlinale se překvapivě stal peruánský snímek Milk of Sorrow. Film režisérky Claudie Llosy vypráví o životě, jehož pravidla určovala nadvláda narkoteroristické skupiny Světlá stezka.
Vítěz festivalu, který patří spolu s Cannes a Benátkami do trojky nejslavnějších přehlídek světa, je skoro stejně překvapivý jako loni, kdy vyhrálo policejní drama z brazilských slumů Elitní jednotka. Letos nicméně přehlídka s tématem globalizace neměla extra jasné favority, navíc už před začátkem festivalu byli kritici poněkud zklamáni sestavou osmnácti filmů v hlavní soutěži.
Berlinale, jež si pěstuje pověst festivalu, který se nebojí aktuálních kontroverzních a politických témat ani menších kinematografií, v tomto ani letos nezklamalo.
Slavný kritik magazínu Hollywood Reporter po promítání filmu Milk of Sorrow napsal, že je to jeden z těch snímků, při jejichž sledování vám hrozí, že utonete v moři žalu nad válečnými zločiny, rasismem a nefunkčními rodinami.
Ta cena je pro Peru
Snímek se v retrospektivě odehrává v 80. a 90. letech v době politického násilí. Hlavní hrdinka jménem Fausta (Magaly Solierová) se narodila znásilněné matce a po její smrti se vrací do rodné vesnice, aby jí uspořádala pohřeb; tady je pak konfrontována se vším, co matka musela prožít.
Název Milk of Sorrow (Mléko utrpení) odkazuje k tajemné nemoci, jíž prý trpěly děti znásilněných žen - včetně Fausty - a která se přenášela právě mateřským mlékem. „Ta cena je pro Peru, pro mou zemi," řekla oceněná režisérka.
Ve dvaatřiceti je vůbec nejmladším autorem, který se o Zlatého medvěda ucházel. Nakonec to není jediná cena. Snímek si už před víkendem odnesl cenu Mezinárodní federace filmových kritiků FIPRESCI.
Do Jižní Ameriky míří i Stříbrný medvěd - velká cena jury. Porota v čele s britskou herečkou Tildou Swintonovou ho přiřkla uruguayskému snímku Gigante a zároveň ex aequo německému filmu Alle Andersen. Přitom se víc věřilo dalšímu německém snímku, thrilleru Bouře z prostředí mezinárodního trestního soudu v Haagu.
Stříbrný medvěd za režii patří Íránci Asgharu Farhadimu za snímek About Elly. Jeden z filmů, o kterých se přes všeobecnou skepsi mluvilo jako o kandidátovi na nejvyšší ceny, líčí výlet skupiny příslušníků střední třídy k moři a tragédii, v níž vše nakonec vyústí.
Nejvíc se leskly hvězdy
Domácí Alle Anderen má i Stříbrného medvěda pro nejlepší herečku, Rakušanku Birgit Minichmayrovou; tutéž cenu pro nejlepšího herce získal Sotigui Kouyate z Mali za film London River.
Nakonec je to jediná cena pro asi největšího z „mírných" favoritů", snímek francouzsko-alžírského režiséra Rachida Bouchareba. Jde o příběh nesourodé dvojice pátrající po dětech, které zmizely po sebevražedných atentátech v Londýně v roce 2005. Šance se dávaly i Britce Brendě Blethynové, která hrála druhou hlavní roli.
Přestože si Berlinale dává záležet, aby kombinovalo vážná témata s hollywoodským leskem, letos se mluvilo víc právě o hvězdách než o filmech.
Woody Harrelsson zviditelnil film The Messenger o válečném veteránovi, který oznamuje rodinám padlých, že jejich členové se už nevrátí. Snímek dostal cenu za scénář.
Padesátiletá Michelle Pfeifferová, hvězda vizuálně uhlazeného snímku Chéri Stephena Frearse o kurtizáně, která se zamiluje do mladíka, sice svému filmu nepomohla, ale stala se miláčkem Berlinale; zastínila i Kate Winsletovou z Předčítače, která je v oscarovém očekávání.
Novinky přivezlo na Berlinale i několik klasiků v čele s polským režisérem Wajdou; jeho Puškvorec nakonec získal cenu Alfreda Bauera spolu se zmíněným filmem Gigante Adriána Binieze. Stříbrný medvěd za umělecký přínos patři sound makerům snímku Katalin Varga.
"Berlinale se vždy snažilo podporovat nové cesty, jak zachytit a osvětlit důležitá témata naší doby. Letos se rozhodla dát ceny těm, kdo dosáhli rovnováhy mezi politickým prohlášením a poetickou formou," okomentovala porota ceny, ve kterých takřka ignorovala velká jména.
Červená Karkulka neuspěla
Ještě před slavnostním galavečerem byly předány ceny i v sekci Generation Kplus, v níž o Křišťálového medvěda pro nejlepší dětský film usiloval český snímek Kdopak by se vlka bál? Dětská i dospělá porota však shodně ocenily snímek C'est pas moi, je le jure!
Nicméně i účast je považována za úspěch a režisérku Márii Procházkovou může těšit zájem publika při projekci i nákupčích na filmovém trhu. Což by mohlo být náplastí na překvapivě slabou domácí návštěvnost.
Snímek vypráví o Terezce, která dětskýma očima sleduje krizi vztahu svých rodičů. Paralelní komentář k příběhu podává její oblíbená pohádka o Červené Karkulce.
