Rozhovor - Posledních šestnáct let se okolo Věry Čáslavské chodilo po špičkách. Slavná gymnastka úctyhodnou sbírku medailí, do níž patří i sedm zlatých z olympijských her, už dávno uklidila do krabic, veřejnosti se víceméně vyhýbala. Před dvěma lety ale souhlasila s tím, že se ohlédne za svým dramatickým osudem pro dokument Olgy Sommerové. A film nazvaný Věra 68, dokončený včas na oslavu jejích nedávných sedmdesátin, se nestal jejím rekviem, ale oslavou návratu na scénu.
I proto je to dokument velmi emotivně laděný. "Natáčení prožívám v emoci okamžiku, který se právě děje. Ve střižně pracuju s chladnou hlavou v duchu slavného Diderotova výroku ´slzy kanou z mozku´," říká ke vzniku filmu režisérka Olga Sommerová.
Aktuálně.cz: Poslední léta se Věra Čáslavská stranila veřejnosti. Jak tedy došlo k filmu, v němž se ohlíží za svým životem?
Po třinácti letech, během nichž jsem se s Věrou neviděla, mi najednou zavolala. Tenkrát před lety jsem s ní ale strávila asi čtyři hodiny při natáčení GEN, nebyly jsme přítelkyně od dětství. Sešly jsme se v hospodě a ona, která má vždycky báječné nápady, přišla s žádostí, abych jí natočila rekviem. Řekla jsem, že je to pozoruhodná myšlenka, že to ráda udělám, ale potřebuju se oficiálně dostat k archivním záběrům, takže s ní musím natočit dokument. Od konce její závratné sportovní kariéry uběhlo čtyřicet let a kromě jednoho filmu o jejím porevolučním angažmá na Hradě neexistovala žádná filmová bilance jejího života. Ona vlastně v mediálním vědomí společnosti neexistovala čtyřicet roků! Dvacet normalizačních let byla v koutě a na dalších šestnáct vlastním rozhodnutím zmizela ze světa.
A.cz: Film se nevyhýbá ani nepříjemným vzpomínkám na rodinnou tragédii v 90. letech, o které víc mluví jiní. Nezdráhala se o tom paní Čáslavská mluvit?
Věra chtěla otevřít téma zmanipulovaného soudního procesu se synem Martinem, protože dodnes se nesmířila s tím, že její syn, a následně i ona, byli poraženi nespravedlností.
A.cz: Scéna, v níž se John Bok rozčiluje nad selháním justice v případu Martina Odložila, svou razancí pak z filmu vystupuje. Sdílíte jeho zklamání z porevolučních poměrů?
Začátek devadesátých let, to nebyla jen nezákonná zlodějská privatizace národního bohatství, kde hrály prim korupční peníze a známosti. Tehdy jsme si naivně mysleli, že v demokratické společnosti musí být soudnictví nezávislé. Dodnes nezávislé není, právě tak jako policie a státní zastupitelství. Seriózní vyšetřování korupčních afér, o nichž si vrabci štěbetají na střeše, se nekoná, mafiáni si nejdou sednout do vězení, dokonce se ani nedaří obvinit opilce, který úmyslně zraní člověka.
A.cz: Proč Věru Čáslavskou ve filmu nekomentuje i někdo z jejích sportovních kolegů?
Názory sportovců na Věru jsem dokonce natočila, ale nepoužila. Chci, aby si divák svůj názor na ni udělal sám včetně toho, že mu předkládám její sportovní umění na archivních záběrech, které se dochovaly. Nepoužila jsem ani televizní archiv z konce roku 1989 s výpověďmi sportovních novinářů, kteří Věru doporučují na post primátorky. Jeden z nich říká, že Věra Čáslavská je ženskou obdobou Václava Havla. Funkci primátorky tehdy Věra odmítla a šla se s vervou angažovat do kanceláře prezidenta.
A.cz: Měla jste potíže při získávání archivních záběrů? Prý záznam onoho tichého protestu na LOH v Mexiku se v ČR nedal sehnat.
Dozvěděla jsem se, že záběr tichého protestu, kdy Věra odklonila hlavu od sovětské hymny na protest proti ruské okupaci, byl českými filmaři natočen, ale soudruzi ho na začátku normalizace přikázali zničit. Díky Věře jsem ho získala od Mezinárodního olympijského výboru.
A.cz: Objevila jste během natáčení něco, co jste o paní Čáslavské nevěděla? Překvapila vás něčím?
Věru jsem vlastně neznala, takže mě překvapovala neustále. Znáte ten okamžik, kdy se potkáte s osobností a najednou se prostor, do kterého vstoupila, rozsvítí. Překvapovala mě svými nápady, každý den mi nějaký sdělovala po telefonu. Ona má energii atomové elektrárny, já jenom té vodní.
A.cz: Jaký byl váš vzájemný vztah? Podle svých slov vás Věra Čáslavská „poslouchala na slovo", ale pak prý začala i protestovat. Mohla mluvit do toho, jak bude film vypadat?
Náš vztah byl od počátku přátelský, byly jsme si souzeny jako sestry - říká se tomu výběrové příbuzenstvo. Asi máte na mysli událost, kterou mi nemůže zapomenout, když jsem ji při prvním natáčení vypustila do zasněžené pláně, ale nikdo z nás nevěděl, že je tam hluboký sníh. Začala se tam potácet, a protože je zvyklá bojovat, prala se se závějemi dál. Byla to komická situace, já se začala smát a nebyla jsem schopná na ni zavolat, ať jde zpátky.
Dokumentární film je živý organismus, moje koncepce se buď naplňuje, nebo proměňuje za pochodu. Všem svým hrdinům nechávám film autorizovat, to je povinnost dokumentaristy. A jestliže to moji kolegové nebo novináři nedělají, považuju to za neúctu k těm, kteří se nám vydali všanc. Zajímavé je, že Věra při autorizaci nepožadovala, abych něco vystřihla, ale naopak abych do filmu vrátila to, co jsem vystřihla.
A.cz: Ty malé vtipné scény jako tahání krabic s medailemi a probírání se jimi s dětmi, ty jste do filmu zařadila, abyste zdůraznila, jak je tak úspěšná sportovkyně skromná?
Tu scénu jsem vymyslela v duchu Věřina bagatelizování světské slávy, metálů, které představují především nepředstavitelnou každodenní dřinu. Jen ten, kdo stojí na nejvyšším stupni vítězů, ví, že tento sladký okamžik je tvrdě vykoupen. Požádala jsem Věru, aby přinesla banánové krabice s medailemi, ale když popadla pohrabáče a táhla krabice do pokoje, jenom jsem zírala. Pak zavolala děti ze sousedství, že jim ty medaile ukáže, protože se nechtěla před kamerou producírovat a chlubit se. Těch medailí bylo tolik, že by se taková scéna stejně nedala natočit, aby měla začátek a konec.
A.cz: Dokument působí velmi emotivně. Bylo emotivní i natáčení pro vás osobně, nebo jste si dokázala zachovat odstup?
Natáčení prožívám v emoci okamžiku, který se právě děje. Ve střižně pracuju s chladnou hlavou v duchu slavného Diderotova výroku „slzy kanou z mozku".
A.cz: Film vyznívá jako pocta bojovnosti Věry Čáslavské i jako oslava jejího návratu na scénu. Myslíte, že k tomu návratu jí pomohlo i natáčení?
Myslím, že ji při jejím návratu mezi živé, jak říká, bilancování její minulosti, slavné i útrpné, podpořilo. Musela se s filmovým štábem svého dramatického života dotýkat přímo fyzicky.
A.cz: Proč se film jmenuje Věra 68?
Dokument chronologicky shrnuje celý život své hrdinky, nejen klíčový rok její kariéry i života 1968. Ta číslovka je v mém životě zásadní, je symbolem brutálně zmařené naděje a zárodkem mé antipatie proti totalitním režimům. Proto ji má i Jaromír Jágr na svém dresu. Věra je symbolem odporu proti ruské okupaci v roce 1968 a následně proti hnusnému normalizačnímu režimu podobně jako Marta Kubišová nebo Kamila Moučková. A ještě jeden důvod má název filmu. Začala jsem ho točit v roce, kdy bylo Věře 68 let.
A.cz: Vzhledem k tomu, jak je dokument přehledný a jaký má morální a vlastenecký apel, určitě by se hodil k promítání pro školy, aby mladší generace na Věru Čáslavskou nezapomněly. Plánujete film nabídnout i jako školní představení?
Školní představení se plánují, já sama nevím, jak bude Věřin příběh mladá generace, vyrostlá ve svobodě, chápat. Můžeme se ptát, proč nemají lidé důvod cítit se vlastenci, to znamená něco pro svou zemi vykonat. Nežijeme ve feudalismu, abychom se vymlouvali, že proti vrchnosti nic nesvedeme. Pokud nás politický režim, v němž žijeme, zklamal, musíme vědět, že na tom máme my všichni podíl. Jediná síla, která nás vyvede z demoralizované společnosti, kde neplatí právo a pravda, je aktivita nás občanů, tedy vlastenců.
