Slovenská režisérka Lucia Kašová o něm natočila film Námořník, který promítala největší severoamerická dokumentární přehlídka Hot Docs. Teď ho do programu zařadil Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava.
V krátkometrážní a televizní tvorbě už osmatřicetiletá Kašová portrétovala například Roberta Fica. Ale pro celovečerní debut hledala hrdinu podobné krve. Cestovatelka, která se sama považuje za námořnici, narazila v Karibiku na Paula Johnsona a hned věděla, že má protagonistu. Ostatně filmovou školu začala studovat i proto, aby jednou natočila snímek o nomádech, co se plaví napříč oceány.
Paul Johnson už se v 80 letech neplaví. Kotví u ostrůvku, kde ani neteče pitná voda, ale lodi coby bydliště se nevzdává. Při sledování jeho životem unavených pohybů nás spolu s ním každý bolí. Než se pramička odpoutá od břehu, než se Johnson vyšplhá po žebříku na palubu plachetnice.
Takhle naši dědové v podobném věku vstávali z postele a šourali se do kuchyně na snídani, s každým krokem riskovali osudový pád. Paul Johnson je mu o to blíže, že jeho nejčastější snídaní je pár piv. Později pokračuje vodkou.
„Říká se, že námořník, který už se nemůže plavit dál, se vydá na svou poslední cestu, z níž už není návratu,“ zní úvodní motto snímku. Režisérka protagonistu zachycuje těsně před tím, než se na ni vydá.
Kamera vidí muže, jenž se na lodi narodil. A dle svých slov paluby různých plavidel prakticky neopustil. Svoboda se však proměnila v samotu. A také sobectví. Johnson nyní vzpomíná na ženy, jež ho opustily, i na děti, které po celé dekády neviděl. Život už vzdal a víceméně jen čeká, až vše skončí.
Právě proto snímek není jen nějakou naivní oslavou života na moři a svobody, se kterou takové kočovnictví bývá spojováno. Byť režisérku téma fascinuje, ve filmu se mnohem spíše dotýká otázky, za jakou cenu lze takto žít. A co z takového života zbude.
Paul Johnson je pozoruhodný hrdina. Se světlými vlasy, nezapomenutelnou tváří a schopností vyprávět spousty příhod. „Velkou část života jsem strávil na opuštěných ostrovech, kde nežijí lidé, ale jen zvířata,“ říká stařík, který už v deseti letech měl plachetničku, s níž se plavil po řece do míst, kam nechodili lidé. A který se v 60. letech minulého století rozhodl, že nejšťastnější bude na hranici chudoby.
Přitom ve své době, když se věnoval návrhům a konstrukcím lodí, byl dost majetný. „Jednou jsem měl i půl milionu dolarů,“ tvrdí. Nyní se živí převážně alkoholem a poznamenává, že od reality se snaží držet co možná nejdál. Na druhé straně působí coby zlomený a rezignovaný nešťastník, který žije v kajutě obklopený starými fotografiemi a malůvkami, jen smutnými stíny života, jenž se rozplynul.
Štáb letěl za Paulem Johnsonem 7000 kilometrů a pak se ještě tři dny plavil po karibském moři. Navíc se natáčení trefuje do doby hurikánové sezony, přičemž právě bouře a hurikány hrají ve snímku roli. Kamera se lepí Johnsonovi na tělo a sleduje jeho všednodenní pohyb z lodi do prodejničky potravin, kde laškuje s prodavačkami, či baru, kde popíjí a čeká, co bude dál.
Výsledkem je silné svědectví o jednom osudu, v němž se však nenásilně odrážejí také obecnější témata. Ať už otázka, jakou cenu má usilovat o takto radikální druh svobody, či proměna ostrova spojená s výstavbou moderního supermarketu.
Tady tvůrci jen naznačují. Nicméně právě scéna, v níž ztracený Johnson bloudí podél naplněných regálů, vyjevuje, že toto není svět, ve kterém by dokázal a chtěl žít. Jeho matka i otec zemřeli na lodi. A Johnson je nejspíš brzy bude následovat. Kdysi patřil k průkopníkům dálkových plaveb na malých plachetnicích. Pokud a až se vydá na cestu, povede k cíli, o kterém dosud nikdo ze smrtelníků nevyprávěl.
