Očividně má pravdu. Jednak proto, že policistu hraje Adam Driver, který má smutek a melancholii vepsanou ve své výrazné, protáhlé tváři. Pak proto, že on i jeho kolega, náčelník Cliff, jehož ztvárnil Bill Murray, jsou protagonisty zombie filmu, což pro spoustu postav nevěští nic dobrého. A navrch Ronnie před kamerou prozrazuje, že četl scénář. "Jim mi ho dal," říká lakonicky.
V té situaci jsou v kostce shrnuty všechny klady i zápory novinky Jima Jarmusche, která před měsícem a půl zahajovala festival v Cannes, kde rozdělila publikum. Po nynějším uvedení v Karlových Varech příští čtvrtek vstoupí do české distribuce.
Mrtví neumírají si hned v prvních ohlasech vysloužili přízvisko nezvládnutého filmu. To není úplně trefné.
Nezvládnutý může snímek připadat divákům, kteří by čekali zombie komedii plnou akce, děsu, komiky a emocí. Jarmusch však natočil poměrně promyšlenou variaci na motivy klasika zombie žánru George A. Romera.
Vznikla komedie emočně podchlazená, dosti konceptuální a extrémně bezútěšná - v tom všem je Jarmuschův koncept důsledný a zřejmý. Na mysl se dere spíš jiná otázka: nikoli jestli je film nezvládnutý, ale jestli není zbytečný.
"V lidském počínání je vždy smutek a zombie jsou pro jeho vyjádření tou nejlepší metaforou, jakou lze použít," poznamenal Jarmusch v jednom rozhovoru. A jeho film je nekonečným vyjádřením tohoto smutku před koncem světa, za který nemohou ani tak krvelačné zombie, jako spíše nešetrné počínání člověka na této planetě.
V Jarmuschově snímku ho ztělesňuje takzvané hydraulické štěpení, anglicky známé pod názvem fracking. Právě tento způsob těžby je ve filmu příčinou vychýlení Země, která z hrobů povolává mrtvé.
Jenže to všechno - a mnohem víc - lze nalézt už v Romerových snímcích, počínaje titulem Noc oživlých mrtvol z roku 1969, který svou syrovou, až dokumentaristickou kamerou sleduje mimo jiné podoby rasového napětí ve Spojených státech.
Dnes už legendární konec, v němž se slovy "Něco se tam pohnulo" běloch zastřelí posledního přeživšího protagonistu černé barvy pleti, hluboko do zombie žánru vepsal metaforický přesah.
A ve svých dalších pěti snímcích, zakončených titulem Survival of the Dead z roku 2009, předloni zesnulý filmař Romero po celou svou kariéru rozvíjel obraz nemrtvých jako alegorie lidského konání. Od kritiky konzumerismu z druhé části Úsvit mrtvých z roku 1978 k obecnější kritice mnohých neduhů pozdního kapitalismu.
Z monster se v nejsugestivnějších scénách jeho děl stávali smutní vyděděnci, toulající se ulicemi světa, jehož skutečná monstra sídlí kdesi vysoko nahoře, ve slonovinových věžích korporátních mrakodrapů.
Tento exkurz je nutný právě proto, aby bylo zřejmé, že Jim Jarmusch teď nerozšiřuje kánon zombie žánru, spíše variuje známé myšlenky. Jen se víc než Romero a většina jeho epigonů pokusil vtělit ty myšlenky do stylu.
Jeho hrdinové neustále opakují tytéž věty, stále dokola hraje titulní píseň. Policista Ronnie neustále poznamenává, že to nedopadne dobře.
Nikdo z postav, snad až na jednu scénu, neprojeví emoce, jako by oněmi živoucími mrtvolami byli sami hrdinové, nikoli ti ohnilí hladovci vylézající z hlíny. Což je evidentní metafora lidstva, koukajícího na blížící se ekologickou katastrofu a mávajícího nad ní rukou.
Režisér Jarmusch po celou dobu likviduje sebemenší náznaky zápletky. Jakmile představí nové hrdiny - třeba skupinku mladých hipsterů, kteří se v městečku, jež je dějištěm filmu, zastaví -, ihned je nechává rozsápat.
Také režisér neustále dává najevo, že je jeho novinka hodně "meta". Tedy že postavy ví, že jsou ve filmu, ví, co se bude dít. Nebo přinejmenším neustále komentují to, co je očividné, co se na plátně děje.
Podobně ironicky funguje casting, v němž například zpěvák Iggy Pop, tato "zombie" punkrockové hudby, hraje skutečnou zombii a kromě lidských vnitřností do sebe mechanickými škubavými pohyby leje přímo z konvice kávu, tedy ingredienci v Jarmuschově díle nezbytnou.
"Nacházíme se uprostřed šestého masového vyhynutí na této planetě. Nemít ve filmu temnotu by bylo povrchní," podotýká Jim Jarmusch.
Do filmu té temnoty dostal řádnou porci. Vypráví o lidech, kteří žijí ztracení v podivném, do sebe zahleděném světě, nad jehož - a svým vlastním - osudem se strachují, až když jim někdo začne vyjídat střeva z břicha.
U režiséra, který vždy tematizoval smutek a smrt, ale divák čeká víc než poměrně zřejmou, pochmurnou ekologickou alegorii, schovanou do záměrně tuhého komediálního hávu.
Ve svých vrcholných dílech Mrtvý muž a Ghost Dog: Cesta samuraje režisér na žánrových půdorysech westernu či kriminálky rozehrával celé škály témat, pracoval s motivy mužského přátelství, se střety kultur, se svým věčným motivem cizince.
Ve snímku Přežijí jen milenci z roku 2013 jako cizince žijící na okraji společnosti poprvé použil fantaskní bytosti: upíry. A s nimi přinesl téma dosud upozaděné v celém svém díle: místo mužských přátelství začal zkoumat milenecké vztahy.
Ty následně rozpracoval ve svém předposledním snímku Paterson, jen v civilnější rovině.
Nynější Mrtví neumírají tak najednou představují - spíše než rozvoj vlastních témat - jakýsi úkrok stranou. Navíc tentokrát Jarmusch nerozvíjí zvolený žánr zombie filmu, ale pohybuje se v jeho známých konturách.
Mrtví neumírají
Scénář a režie: Jim Jarmusch
CinemArt, česká distribuční premiéra 4. července
Oblíbené motivy se objevují jen v podobě na sebe odkazujících gagů, a tato schválně rozskřípaná kára už jen čeká, kdy se zastaví.
Smrtí končí mnohé režisérovy snímky, včetně zmiňované dvojice Jarmuschových vrcholných děl Mrtvý muž a Ghost Dog: Cesta samuraje. Tentokrát ale symbolicky nepohřbívá jen jednotlivce, ale celou lidskou civilizaci.
Jako by to měla být i podivná tečka za vlastní tvorbou. A ještě nikdy z Jarmusche nebylo tak silně cítit, že chce zakopat pod zem i sám sebe.
