Rozhovor - Francouzského herce Romaina Durise znají příznivci komedií například z Erasma a spol. či (K)lamače srdcí, ovšem milovníci kriminálek si ho jistě pamatují ze snímku Tlukot mého srdce se zastavil. Dokáže se tvářit jako půlnoční ranař a stejně snadno umí sehrát romantického studenta či neodolatelného svůdce. Do českých kin nyní vstoupil coby trenér rychlopsaní na stroji v komedii Láska všemi deseti.
Aktuálně.cz: Máte vztah k padesátým létům, ve kterých se Láska všemi deseti odehrává?
Duris: Moji prarodiče jsou z té doby. A baví mě tvary tehdejších aut, krásné linie všedních objektů. Vyráběly se třeba krásné lampy!
A.cz: Umíte psát na stroji?
Ne. Já přece hraju kouče! A právě ta představa mistrovství v rychlopsaní na stroji mě na scénář bavila. Zaujalo mě taky, jak zapáleně o tom režisér Régis Roinsard mluví, uvěřil jsem mu.
A.cz: Láska všemi deseti je jeho prvním filmem, vy naopak hrajete dvacet let. Čím vás debutant přesvědčil?
Vášní. Nedržím se zpátky jenom proto, že jde o prvotinu. Velmi rychle vycítím, jestli před sebou mám chlápka, kterému jde o prachy, nebo někoho, kdo chce skutečně něco říct.
A.cz: Chodíte na konkursy?
Občas, když jde o americký film. Abych věděl, jestli se shodneme na jazyku, jestli to půjde.
A.cz: Láká vás Hollywood?
Nemusím tam jezdit za každou cenu. Chtěl bych tam stejnou práci jako tady, to znamená, že chci hrát plnohodnotnou postavu, ne imigranta. Nabídky, které mám, jsou ve stylu kámoš hlavního hrdiny. Zlosyn. Francouzský romantický milenec.
A.cz: Je něco špatného na francouzském romantickém milenci?
Ano, já bych v tom byl špatný, protože je to figura plná klišé. Já prahnu po náročných rolích a nesnížím své nároky jenom proto, že jde o Hollywood.
A.cz: Berete jako soutěž i herectví?
Vůbec. Takhle nemůžu přemýšlet. Kdybych bral film jako konkurenční soutěž, skončil bych. Hraju už dvacet let a nikdy jsem režisérovi neřekl, aby mě vzal proto, že jsem lepší než ten druhý.
A.cz: A co ve sportu?
Ten naopak beru velmi vážně. Vždycky chci být první. Ať už šlo o tenis, lyžování, windsurfing, vždycky je mi líto, když prohraju. Zvlášť v mládí jsem nesl prohry těžce.
A.cz: Právě jste dotočil adaptaci Pěny dní s excentrikem Michelem Gondrym, jaké to bylo?
Michel má podobně bujnou představivost jako autor knihy Boris Vian. Strávil jsem na natáčení každý den a moc se na to těším, je to plné neuvěřitelných detailů. Sedím třeba u stolu, který nestojí rovně, všechno se hýbe, skleničky jsou zavěšené na drátkách, sahám po nich, zároveň se snažím mluvit s partnerkou, bylo to hodně divoké.
A.cz: Improvizovali jste?
Michel improvizuje pořád. Někdy je to tak volné, že je lepší mít po ruce scénář. Prostě ho musím chytit za rukáv a upozornit ho, jakou postavu vlastně hraju.
A.cz: Zůstáváte v roli i mimo natáčení?
Stává se to. Ale není to problém… jenom to musím říct lidem okolo. Neznamená to ovšem, že bych přišel domů a byl tam za zlosyna. Stejně jako ostatní, i já ráno jednoduše vstávám jako někdo jiný, než jak se večer vracím. Každého ten den nějak ovlivní.
A.cz: Necháváte si něco z natáčení?
To záleží. Ale nejsem příliš materialistický. Je hezké být u toho, ale když to skončí… na svém prvním filmu jsem si pořád něco fotil, ale pak jsem to přestal dělat.
A.cz: Jak se stavíte k moderním technologiím?
Mám počítač, mám telefon. Například na Facebooku jsem ale jenom proto, že se tam za mě jeden chlapík vydával. Občas si dokonce povídal s mými skutečnými přáteli. Smlouval si třeba schůzku s režisérem Cédricem Klapischem. Tehdy jsem s ním náhodou telefonoval a on povídá: ,Tak se uvidíme o víkendu!' Podivil jsem se tomu a on odpověděl, že jsme si přece psali na Facebooku. To jsem ale nebyl já! Takže jsem si založil profil, abych toho plagiátora mohl poslat do hajzlu.
A.cz: Pocházíte z umělecké rodiny, chtěl jste být vždycky hercem?
Už na základce jsem byl za šaška, dělal jsem bordel. A když najednou někdo přišel: ,Udělej to znova, zaplatím ti,' nebylo nic snazšího.
A.cz: Dostal jste se někdy do problémů?
Samozřejmě. Ale nemůžu to říct.
A.cz: Proč ne?
To nejde.
A.cz: Měla v tom prsty policie?
Pochopitelně.
A.cz: Byli na vás rodiče naštvaní?
Pořád.
A.cz: Byl jste v gangu?
Tak jsme tomu neříkali, ale byla to parta lidí. Už je nevídám. Už ne. Možná mě vidí oni. V televizi.
