Rozhovor - Režisérka italsko-německého Caroline Bottaro původu vyrůstala ve Francii, kde dnes žije a působí. Napsala známou knihu Takový je život (C´est la vie) později zfilmovanou Jean-Pierrem Amérisem. Na 12. Festival francouzského filmu přijela do Prahy uvést svůj film Šachová královna (Joueuse).
Ve filmu sledujeme život Hélène v podání Sandrine Bonnaire – ženy pracující jako pokojská, která se díky šachové hře učí lépe žít, najít sebe samu a prosadit se po boku svého manžele. Chvíli to vypadá, že i vztah mužů a žen vidíte jako šachovou hru….
Mohu jen říct, že v šachách to bude jako v tenisu. Každý hraje jinak, někdo chodí útočit na síť, jiný se brání od základní čáry. Stejně tak každá partie mezilidských vztahů probíhá odlišně. V mém filmu sledujeme šedivý osud obyčejné provinční ženy, která nezná nic jiného než děti, práci a uvařit manželovi. Dosud nežila vlastní život, vždy na ní bylo spolehnutí, nehleděla na svoje touhy. A najednou objevuje také něco pro sebe.
Tahle uklízečka se však naučí hrát šachy a nakonec uspěje na místním turnaji. Jak byste ten film sama zařadila: jako drama s některými komickými motivy? Má to být i trochu legrace o životě neuspokojené ženy středního věku?
Děkuji, beru to jako kompliment. Nestává se mi často, že by v mém filmu hledali kritici humor. Příběh vycházel z předlohy Bertiny Heinrichsové, mimochodem mé sousedky, s níž jsem se seznámila v Paříži. Rukopis její knihy jsme měla v ruce ještě předtím, než jej zveřejnila. Od začátku mě inspiroval příběh obyčejné ženské; šachy byly až v pozadí, dokonce jsem je na začátku ani neuměla hrát. Chci říct, že mi šlo především o to natočit příběh trochu lehčeji. Ve scéně výsledného šachového duelu jsem se inspirovala například stylem vyprávění Sergia Leoneho.
Zároveň ukazujete dnešní rodinu, v níž oba manželé dřou, stále se jim na něco nedostává peněz, bojí se o místo i svého šéfa...
Neměla jsem na mysli přesnou sociální realitu. Můžete si všimnout, že se ve filmu nepoužívá ani mobil. Příběh není zasazený do konkrétní doby, snažila jsem se ho udržet v obecnější rovině. Nechtěla jsem se omezovat na tu kterou společnost, ale naopak mluvit o individuu, které může změnit svůj osud, když chce. A povznést se na úroveň druhých, k nimž jsme doposud vzhlíželi.
A jak rozumět jedné z klíčových vět, podle níž je královna tou nejsilnější figurkou na šachovnici, dokonce mocnější než král?
To lze interpretovat i dost opačně. Královna má na jedné straně největší manévrovací prostor, ovšem zároveň slouží k tomu, aby chránila svého Krále. Myslíte si, že jde o feministický film?
Ne to vůbec. Jen by mě zajímalo, jaký je vlastně vztah mezi Hélène a tajemným morousem Krögerem v podání Kevina Klinea, který ji učí hrát šachy…
Z jeho strany může jít o lásku, postupně ho ta žena zajímá víc než sama hra. Na druhou stranu jsem nechtěla ukázat Hélène jako nevěrnici; to by posunulo film někam jinam.
Ve Francii vzrůstá - mimo jiné v souvislosti s debatou o podpoře kinematografie - diskuse, jestli není současný film více prostředkem komunikace mezi různými kulturami, sociálními vrstvami... To převrací hodnotový pohled na filmové umění. Jak to vnímáte vy?
Záleží na tom, co si představujete pod pojmem umění. Přiznám se, že hrdinka z filmu šachová královna je mi blízká, nechávala jsem se unášet jejími pocity. Zároveň mě dojímá, když vidím, že na to reaguje publikum. Řekla bych, že se snažím točit filmy o drobných věcech života, které mohou mít širší dopad. Jako někdo, kdo není od přírody nadán pouze optimismem, dovedu ocenit i filmy, jež se snaží druhé těšit. Co je, a co není umění, nechávám na jiných.
Čtěte také:
Speciál: Česko dostává porci francouzského galimatyáše
