Kouzelníka Žita napsal a natočil Zdeněk Zelenka, který v minulosti režíroval pohádky Čarovné dědictví, Nesmrtelná teta, Rumplcimprcampr, Kouzla králů či Duch nad zlato. Autor považuje vánoční pohádky za specifický žánr, o jehož podobě mají diváci jasnou představu a nestojí o experimenty.
"Lidé by se netěšili na něco, co v sobě nese nějakou silnou negaci, potemnělost, krutost, absenci humoru," vysvětluje Zelenka, jehož na FAMU učil Bořivoj Zeman, tedy tvůrce dodnes oblíbených pamětnických pohádek z 50. let minulého století Pyšná princezna a Byl jednou jeden král. "Myslím, že štědrovečerní pohádka, má-li u diváků uspět, nesmí být krvelačným, dumavým Shakespearem pro děti," dodává Zelenka.
Nic proti takovému přístupu, zejména když vánoční pohádky v mnohých domácnostech vytvářejí kulisu k servírování kapra se salátem nebo k nadílce pod stromečkem. Nicméně v případě tak neortodoxní postavy, kterou měl Žito dle pověstí být, je v kontextu režisérových slov docela paradoxní, že onu klasickou, a tedy divácky nekonfliktní štědrovečerní pohádku zaštítil právě jménem tohoto kouzelníka.
"Skutečný" Žito rozhodně nebyl žádný Harry Potter z Nebelvíru. Spíš černý mág, jenž lidem mnohdy ubližoval posměšným humorem i "zmijozelskými" kouzelnickými kousky, a kterého - podle slov Aloise Jiráska - nakonec satanáš "odnesl s tělem i s duší".
Pro účely štědrovečerní pohádky tak bylo nutné postavu "šaška, který skrývá temnou tvář za rolničkou" a jehož jméno si svého času přisvojoval zpěvák Daniel Landa, od základu změnit. A to k nepoznání. V Zelenkově pohádce jeho jméno získává nevinné novorozeně, které na začátku filmu, odložené v žitném lánu, najde babka kořenářka.
Posléze z něj vyroste výřečný mladík se smyslem pro spravedlnost a čest, jenž se jako královský výběrčí daní zamiluje do princezny. I pohádkový Žito začne využívat kouzelnických schopností, ale jen díky intrikám čertice, která se ho rozhodne získat pro sebe a vábí ho všemožnými "výhodami zla".
Přestože v příběhu, vytyčeném milostným trojúhelníkem mezi smrtelníkem, princeznou a ďáblicí, mají důležitou roli čarodějnické čáry i síly pekelné, Kouzelník Žito opravdu není žádná "grimmovsky" potemnělá pohádka. Ba právě naopak.
Čerti, jež ztělesnili Pavel Liška a Tatiana Vilhelmová, jsou - jak je ve většině českých pohádkách zvykem - spíše pitvorně směšní. Ani peklo nevypadá příliš strašidelně a navíc působí, třeba ve srovnání s nedávnou pohádkou Čertí brko režiséra Marka Najbrta, poněkud zchudle. A to jak z hlediska dekorací, tak četnosti osazenstva.
Přitom Kouzelník Žito většinou naplňuje definici výpravné televizní pohádky - natáčelo se mimo jiné v Koněpruských jeskyních nebo na hradě Křivoklát, kde pobýval i král Václav IV. Mnohé ve snímku je ale až příliš úhledné. A to od mladistvých tváří hereckých představitelů ústřední zamilované dvojice Denise Šafaříka a Anny Kadeřávkové, kteří působí fotogenicky především při jízdě na koních, až po muzikálově laděné písničky Daniela Bartáka, jimiž je pohádka "povinně" prokládána.
Kouzelník Žito
Scénář a režie: Zdeněk Zelenka
Televizní premiéra 24. prosince v 19 hodin na ČT1
Nejvýraznější postavou a skutečným hybatelem dění však není titulní hrdina, ale čertice v podání Tatiany Vilhelmové. Nikoli v podobě breptající šmudly s rohy, ale ve scénách, kdy se převtělí do uhrančivě fešné markýzy v červené róbě a vyvoleného mladíka svádí na scestí.
Česká televize po odvysílání postmoderně "ulítlé" pohádky Slíbená princezna, kterou uvedla předloni na Boží hod a jež sklidila až nenávistné reakce, zjevně sází na konzervativní jistotu. Vzhledem ke specifičnosti štědrovečerních pohádek to většině diváků vadit nebude. Je však škoda, že letošní film nevyužil možností, které pověst o kouzelníku Žitovi nabízela. Daný žánr mohly přece jen obohatit neotřelou postavou i originálnější zápletkou.
