Iniciativa Kino otevřeno se již sedmým rokem snaží oživovat opuštěné vesnické biografy. Jak na vaši snahu reagují místní?
Jan Foukal: Samozřejmě se to nedá moc zobecňovat. Hodně to závisí na kraji a taky lokální mentalitě. Navíc, vzhledem k tomu, že jsme vlastně chalupářskou a chatařskou velmocí, musíme počítat i s lidmi, kteří tam jezdí pouze na víkendy. Nám samozřejmě jde primárně o to, aby to byli především ti místní. Nechceme, aby to působilo tak, že si „Pražáci“ přijeli dělat mejdan do jejich vesnice. Zpravidla ale opravdu ti, co ty domy nechali do určité míry pohřbít, o ně nemají zájem ani teď. Nakonec tedy ti, co na akci přijdou, jsou tak ze 70 procent právě ti „naplavení“. Samozřejmě se to ale stále mění. Lidé z měst hodně odcházejí na vesnice. A nebude trvat dlouho, než sami začnou iniciovat podobné projekty.
Momentálně máte pod patronací čtyři kina ve Zdíkově, Českém Šternberku, Kytlici a Pozdni. Kolik podobně opuštěných kin je ale v celém Česku?
Něco mezi třemi až čtyřmi stovkami. Jejich počet ale neustále narůstá. Informace nejsou zcela úplné. Vychází totiž pouze ze statistik Asociace českých filmových klubů (AČFK), která v nich kdysi promítala filmy. Ve skutečnosti takových kin bude mnohem víc. Filmy v nich samozřejmě nepromítala pouze AČFK.
A častěji se to děje na vesnicích, nebo ve městech?
Oživovat se nám je daří zatím hlavně na vesnicích. Samozřejmě i ve městech je jich hodně, ale je mnohem horší se k nim dostat za normálních podmínek. Na vesnici je politika přeci jen transparentnější.
Počet zavřených kin stále narůstá. Čemu to přičítáte?
Vzhledem k současným možnostem lidé o taková místa jednoduše nemají zájem. Samozřejmě se na tom hodně podepsal internet, a mnohem dřív i videokazety a DVD nosiče. Filmy se tak k lidem dostávají jiným způsobem. Mohou se na ně v klidu podívat doma, aniž by někam museli.
A to nestačí?
Ne, myslím si, že přesně tomuhle se říká kultura. Tedy když se lidé setkávají a dochází k vzájemné konfrontaci nad nějakým dílem, které reflektuje společnost. Protože se lidé kvůli něčemu takovému setkají, dokážou se pak sami reflektovat se společností. A přesně tohle považuji za velmi důležité. Kino přeci není jen o návštěvě multiplexu a zhltnutí popcornu.
Často opuštěným biografům hrozí i zbourání. Podařilo se vaší iniciativě před demolicí některý zachránit?
Něco podobného se podařilo v Modlanech na Teplicku režisérovi Martinovi Duškovi. Na jedno z jednání tamního zastupitelstva, kde se mělo jednat právě o demolici, přinesl kameru a díky tomu z toho sešlo. Na konci prázdnin tam plánuje uspořádat jednodenní akci, která má na kino upozornit a připomenout ho místním. Zároveň tak i vyzkoušet, jak by lidé na případné znovuotevření zareagovali a zda by o něj měli zájem. Každopádně už jenom tím, že se o to kino zajímal, tak se ho podařilo zachránit, což je za iniciativu Kino otevřeno ten nejlepší výsledek.
Malá kina se zpravidla zavírají, protože prostě nejsou výdělečná?
Ano, je to tak. Bohužel se ukazuje, že to, co říkal bývalý prezident Václav Klaus, že si kultura na sebe musí vydělat, by se nemělo aplikovat. Kultura si na sebe prostě nevydělá. A pokud se smíříme se zákonem neviditelné ruky trhu, z těch domů se kulturní stránky nikdy nestanou. V tom případě naši předkové domy stavěli úplně zbytečně a my s naším kulturně historickým dědictvím nezacházíme tak, jak bychom měli. A s tím opravdu nemůžu souhlasit. Kultura je nezbytnou součástí naší společnosti, a proto by měla být dotovaná.
Proč se snažíte zachránit zrovna malé vesnické biografy?
Primárně nejde o to, že bychom chtěli otevírat kina. Chceme spíš poukázat na to, že se zbytečně zavírají objekty, které by měly sloužit jako centra kulturního a společenského života. Neděláme si iluze, že by se nám podařilo otevřít kino v době internetu, sociálních sítí a lovení pokémonů. Myslím si ale, že společnost trpí a je nezdravá v okamžiku, kdy nepraktikuje to, čemu se říká kultura. To znamená, že se nesetkává v dialogu při příležitosti nějaké kulturní aktivity, ať už je to film, hudba, nebo divadlo.
