Recenze - Po papundeklové skále leze Keanu Reeves s nalepenýma fousama a kolem fouká polystyren. Keanu přichází k magicky svítící kouli, klovne do ní cepínem, dotkne se astrálně plazmatického vnitřku, ozáří ho světlo, on upadne do mrákot a pak se probudí.
Od této chvíle už to není Keanu nebo jakýkoli anonymní polárník, jehož hrál původně, ale Klaatu - mimozemšťan s lidským tělem, který přichází lidstvu zvěstovat, že udeřila jeho poslední hodina.
Záměrná jednoduchost a umělost úvodní sekvence nás naladí na zbytek filmu, který je remakem a zjevnou poctou stejnojmenné sci-fi klasiky z roku 1951.
Přitom dnes, kdy se slovo sci-fi stává synonymem pro bombastickou trikovou podívanou, je jakýkoli film tohoto žánru postavený především na zápletce, dialozích a atmosféře něčím, co se vymyká, ale téměř nemá šanci zaujmout.
Rozhlas na plátně
Jak přesvědčit zmlsané publikum, které chce vidět destrukce a apokalypsu, že si o potenciální hrozbě stačí jen povídat a představovat si ji? Film Den, kdy se zastavila Země má myšlenkové kořeny vyrůstající z hloubky paranoie 50. let minulého století, kdy se Amerika obávala jednak 3. světové-atomové války, jednak špionů, cizinců a komunistů, kteří se mohli ukrývat v komkoli.
I tehdy se sice filmy dělily podle toho, nakolik byly senzační (exploitation, béčka) a nakolik seriózní (quality, áčka), ovšem společný jim v té době byl důraz na čisté vyprávění, bez složité expozice, popisu prostředí či vizuálních atrakcí.
Onen stav, kdy sci-fi bylo vlastně stylově minimalistické a svou formou nejvíce odpovídalo rozhlasové hře, v níž je tajemství dáno právě tím, že hrozbu přímo nevidíme, vyznívá o to paradoxněji, že černobílý originál natočil režisér Robert Wise, jenž se později specializoval na rozevláté barevné muzikály jako West Side Story, Za zvuků hudby či Zrodila se hvězda. Muzikály dnes skomírají, sci-fi blikají všemi barvami.
Nynější remake Scotta Dericksona tak bude jistě za stylovou důslednost obviňován, že má "televizní estetiku", byť je to typický film na velké plátno, jehož hra se světlem, zvukem a několika nečekaně rozpoutanými akcemi vynikne právě v kině.
Redukce teplých barev a úplná absence červené vyjma žhnoucí "diody" všemocného nanoorganického robota Gorta vede k tomu, že v potemnělém a zamlženém filmu hledíme na každý záblesk světla jako na mystické zjevení.
Den, kdy se zastavila Země totiž vskutku nabízí jakousi popkulturní variantu biblického armageddonu; jen místo Boha přináší jeho paranormální obdobu - mimozemskou civilizaci, která je daleko vyspělejší než lidská a ve své technologické pokročilosti i moudrosti má moc nad naším životem a smrtí.
Fotomodel i spasitel Keanu
Podle producentů a režiséra byl prvním a jediným adeptem na roli Klaatua právě Keanu Reeves, a nelze se ničemu divit. Žádný jiný hollywoodský herec v sobě nemá tak mimozemský či nadpozemský nádech a totálně nepřítomný pohled.
Z Reevesovy etnicky nevyhraněné tváře sálá zenová prázdnota, je to tvář bílá jako samo projekční plátno, na nějž si diváci promítají libovolné tužby a představy, a v nichž spatřujeme kvality a emoce, o něž se sám herec ani nemusí nijak snažit. Na tom byl ostatně založený už celý fenomén okolo jeho nejslavnější postavy - Nea z Matrixu.
Reeves hraje jenom tím, zda má zavřená nebo otevřená ústa. Přechodně působí jako ztělesnění vší dobroty a vědění vesmíru a pak náhle jako mentálně lehce zaostalý fotomodel.
Pro roli mimozemšťana, který do sebe absorboval všechno racionální vědění lidstva, ale stále občas neovládá svoje tělo a má problémy s emocemi, je to geniální volba. Připočtěme si k tomu ještě nečekaně hluboký, zastřený a neznělý hlas, jenž zní jako výsledek nejistě fungujícího softwaru, a máme před sebou herce, jenž nestrhává vědomým a plným charismatem, ale fascinuje duchanepřítomností.
Reevesova krása překračuje hranice lidského a jeho tvář zapadá zcela hladce do víru digitální grafiky. Léta ale přece jen běží, vážení, a tak bylo Reevesovo angažmá do role Klaatua na poslední chvíli.
Zanedlouho už mu jeho hladké, pravidelné a jakoby vysoustružené rysy povolí a poklesnou, již před námi nebude distancovaně dutý mesiáš či anděl apokalypsy, ale stárnoucí chlapík, který je trochu mimo a asi to v mládí přeháněl s trávou.
Jen ten Smith junior...
Den, kdy se zastavila Země není přímo "hereckým koncertem" - je to jen velmi dobře sestavené domino z kostek-herců, kteří na sebe správně reagují a jsou svou zakonzervovanou šarží součástí řetězové reakce ve vyprávění.
Jennifer Connely hraje po-xté samostatnou a inteligentní ženu, matku samoživitelku a krásnou a křehkou vědkyni (tentokrát astrobioložku), jež má porozumění pro monstra. John Cleese zase zastupuje prototyp staršího vědce, který už nemyslí jen v abstraktních vzorcích, ale uvažuje rovněž o etických následcích, jež s sebou nese pokrok lidstva.
A Kathy Bates má za úkol být sekernickou herdekbabou, která by mohla velet školní jídelně, ale naneštěstí má vysokou státní funkci, kde jí jestřábí zrak nedovolí vidět v příletu mimozemšťanů rozumné varování: "Lidstvo, začni se chovat lépe, nebo budeš preventivně vyhlazeno jako hrozba celého vesmíru."
Jen ten malý černoušek Jaden Smith ve snímku působí neústrojně. Přijmout, že Jennifer vychovává nevlastního syna zemřelého manžela, který jako na politicky korektní potvoru měl jinou barvu pleti, už je trochu moc.
Jaden navíc začíná hrát podobně jako jeho otec Will - tj. přehrávat a předvádět se. Někdo by to tomu dítěti měl zakázat; ale kdo, když rodiče nemají soudnost a už mu do budoucna umetli cestičku v nové verzi Karate Kida?
Nová klasika to není
No nic, většina diváků to přeslazené kňourání "chci zpátky tatínka" přežije ve zdraví a beztak již bude napnutá, kdy se Země konečně zastaví. Fakticky ale dojde spíš na den, kdy nanostroje rozeberou fotbalový stadion a jeden kamion.
Obří robot Gort, jenž spolu s Klaatuem vystoupil z obří světélkující koule v newyorském parku, totiž neničí pomocí laserového paprsku či něčeho na ten způsob, ale celý je složen z olbřímího reje malinkatých potvůrek, které umějí "rozkousávat" hmotu na částice.
Proces jejich aktivity přesně kopíruje způsob, jakým se dnes tvoří digitální filmový obraz - z pixelů můžeme složit libovolný objekt a také ho můžeme zpět rozložit na pixely. Jistá umělost triků se tak stává součástí estetického záměru.
Derricksonův film v zásadě v ničem nepřekvapí, jen adaptuje předlohu do dnešních dnů, aby hlavní motiv nevyzníval úplně naivně.
Náhrada "studené války" za "ekologickou hrozbu" ve výsledku ale není podána tak, aby snímek vyvolával dojem, že se vyjadřuje nejen k něčemu aktuálnímu, ale hlavně, že se vyjadřuje k něčemu akutnímu. To Al Gore se svojí Nepříjemnou pravdou dovedl více zježit chlupy na těle, byť, anebo právě proto, že si taky trošku zafantazíroval.
Na to, aby nový Den, kdy se zastavila Země, dokázal vybudit masové zděšení, jde o příliš starosvětské a poklidné dílo. Dobrý film a vzpomínka na klasiku, ale nikoli nová klasika.
The Day The Earth Stood Still, USA, 2008. Režie Scott Derrickson, scénář David Scarpa podle původního scénáře Edmunda H. Northa, hrají Keanu Reeves, Jennifer Connely, Jaden Smith, Kathy Bates, John Cleese ad. 103 minut, distribuce: Bontonfilm. Premiéra v ČR: 11. prosince 2008.
