Šestidílnou americkou řadu, kompletně dostupnou na Netflixu, natočila britská režisérka S. J. Clarksonová podle čtyři roky starého stejnojmenného románu své krajanky Sarah Vaughanové. Měla by se stát součástí antologie o různých aférách. Netflix tak zřejmě plánuje vytvořit jakousi obdobu Skandálu po anglicku a Skandálu po britsku, jež nabízí konkurenční HBO Max.
Novinka názvem odkazuje na klasické soudní drama Anatomie vraždy z roku 1959. V něm James Stewart jako advokát hájil klienta obžalovaného z vraždy muže, který znásilnil jeho svůdnou manželku.
V minisérii předmětem žaloby není vražda, ale znásilnění. Případ přeroste v celospolečenský skandál, jelikož obviněným je britský ministr vnitra James Whitehouse a obětí jeho mladá asistentka Olivia. Dvanáct let ženatý konzervativní politik s ní pět měsíců udržoval náruživý poměr a krátce poté, co ho sám ukončil, ji podle žaloby znásilnil ve výtahu přímo ve Westminsterském paláci.
Ministr sex ve výtahu nepopírá, obvinění ze znásilnění ale ano. V důsledku kauzy se mu začíná hroutit kariéra a ohrožen je také jeho vztah s loajální manželkou Sophií. Vše může mít drtivý dopad i na premiéra, s nímž ministr sdílí temné tajemství z dob jejich "libertinsky" nezřízených studií na Oxfordu.
Anatomie skandálu nahlíží případ z různých, často protikladných pohledů. Ty nejzásadnější poskytují dvě protagonistky: první je ministrova žena, jež navzdory nevěře manžela dál podporuje. Druhou je upjatá žalobkyně Kate Woodcroftová, která se domnívá, že vždy stojí na straně pravdy. O politikově vině je zaťatě přesvědčena.
Minisérie žánrově osciluje mezi soudním, politickým a vztahovým dramatem. Není to příliš překvapivé s ohledem na jména tvůrců. Nestor americké televizní produkce David E. Kelley na sebe v posledních letech upozornil seriály Sedmilhářky nebo Mělas to vědět. Jeho kanadská kolegyně Melissa James Gibsonová se scenáristicky podílela na seriálovém politickém thrilleru Dům z karet.
Značná část dění se odehrává v soudní síni, kde výslechy i verbální souboje mezi žalobkyní a obhájkyní patří k nejzdařilejším pasážím. Zdánlivě drobné odlišnosti ve výpovědích, rozcházejících se například v tom, kdo z bývalých milenců přivolal výtah, právničky vykládají každá jinak. Slova, jež jedna strana deklaruje jako důkaz zjevného odmítnutí, druhá interpretuje coby podmíněný souhlas.
Žalobkyně zahajuje závěrečnou řeč tvrzením, že jedna ze stran sporu lže. Není to tak docela pravda. Do jisté míry lžou úplně všichni. Někdo sám sobě, jiný bezostyšně komukoliv ve svém okolí.
Divák si tak postupně přestává být jist, zda nakonec říká pravdu i předpokládaná oběť znásilnění. Spornou povahu složitého případu, kde jsou místo důkazů jen tvrzení proti tvrzení, série naznačuje opatrně. Z celkového ladění i vyznění je patrné, že byla natočena v době, kdy - jak sarkasticky tvrdí premiérův poradce - je "cesta dlážděná minami #MeToo".
Dění před soudem nebo v rodině obžalovaného prokládají četné flashbacky, přibližující důležité momenty ze studentských let Jamese Whitehouse i jeho budoucí ženy. Především během nich režisérka nesmyslně využívá všemožné kamerové efekty, jež záběry deformují, rozostřují nebo zpomalují.
Současnost kamera snímá z různě nakloněných úhlů, případně se otáčí kolem své horizontální, někdy i vertikální osy. Některé scény u soudu se v témže záběru akusticky i vizuálně prolínají s minulostí. Rozmazávání předělů mezi různými prostory i časovými rovinami zřejmě reflektuje vnitřní stav postav, když vše prožívají znovu.
V civilně koncipovaném příběhu působí rušivě surrealistické záblesky, jako je Sophiina hororová noční můra na začátku čtvrté části. Lacině a nefunkčně vyznívá konec první epizody, kdy se ministr dozvídá o obvinění. Pod tíhou těchto slov je doslova odmrštěn, jako by právě dostal úder na solar od nějaké imaginární ruky spravedlnosti.
Představitel arogantního, sebestředného politika Rupert Friend sice odvádí solidní výkon, jeho role se ale zdá napsaná příliš jednorozměrně. Plastičtější - a ve srovnání s předlohou i aktivnější - je jeho manželka. Americko-britská hvězda Sienna Millerová ji přesvědčivě hraje jako ženu rozpolcenou mezí důvěrou, pochybami a posléze i podezřením. Emotivně uměřená přitom zůstává také v bolestivých okamžicích, kdy musí vyslechnout intimní detaily o nevěře. Soud je podrobně rozpitvává v rámci zvolené strategie obhajoby.
Naopak Michelle Dockeryová obdařila workoholickou, rozvedenou a bezdětnou žalobkyni nemístně nadsazenou mimikou. Mnohem lépe jí seděla nedůtklivá Lady Mary, již čtyřicetiletá Britka ztvárnila v kostýmním seriálu i dvou filmech o Panství Downton.
Zajímavou postavou mohla být v podání téměř o generaci mladší Naomi Scottové ministrova milenka, v jejíž tváři se během křížového výslechu mísí odhodlaná touha po nápravě křivdy se zadržovanými slzami. Ve druhé části minisérie však téměř zmizí a tvůrci se o ni zcela nepatřičně přestanou zajímat. Přednost dostává odhalování dávných univerzitních prohřešků mladých a zhýralých mužů z elitářských rodin.
David E. Kelley původní literární příběhy často výrazně upravuje, Anatomie skandálu však zůstává v zásadě věrná předloze. Příběh doznal jen několika spíše dílčích změn. Verdikt poroty tvůrci nemění, několik zásadních odhalení však divákům rozkrývají v jiných fázích soudního procesu než čtenářům v knize.
Navzdory tomu působí některé zvraty příliš krkolomně, provázanost určité skupiny postav nevěrohodně a v případě jedné je dokonce spjatá s hrubým porušením profesního etického kodexu. Minisérii navíc devalvuje "šokující" pointa. Kromě toho, že nijak neřeší klíčovou otázku znásilnění, je natolik přitažená za vlasy, že by za ni sami tvůrci měli usednout na lavici obžalovaných.
Anatomie skandálu
Tvůrci: David E. Kelley, Melissa James Gibsonová
Režie: S. J. Clarksonová
Minisérie je k vidění na Netflixu.
