"Je to moje Devátá. Letos žiju 80. rok svého života, už toho asi moc neudělám," prozradil režisér v rozhovoru pro DVTV v narážce na poslední Beethovenovu symfonii.
Devátý Vachkův snímek, jejž uvede Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava, je pokusem spojit vše, co dosud natočil. Obsahuje záběry ze všech jeho osmi snímků, počínaje Moravskou Hellas z roku 1963 a konče filmem Tmář a jeho rod aneb Slzavé údolí pyramid z roku 2011.
Komunismus a síť ztělesňuje představu, že internet může nabourat zavedené společenské pořádky podobně jako parní stroj ukončil feudalismus. A samotný snímek jako by se sám podobal právě internetu coby bezedné studnici informací, v níž neexistuje žádná hierarchie.
Karel Vachek už v Moravské Hellas rozbourával dokumentaristické konvence. Místo filmu o lidovém umění, které bylo v tehdejším režimu symbolem nejryzejší tvorby, natočil formálně i myšlenkově podvratný snímek, v němž dvojčata Jan a Karel Saudkovi, tehdy ještě neznámí mladíci, ztělesňují dvojici reportérů, vpadávajících svými provokujícími replikami do míst, kde vznikají krásně malované porcelánové klenoty.
Ten film měl podtitul Poznámky o folkloru. A přestože o několik dekád později Vachek tvoří násobně delší a košatější díla, jako by byl stále pamětliv toho, že se jedná jen o soubory poznámek.
Komunismus a síť hned v počátku maluje na plátno rudou hvězdu a do ní vetkne jména čtyř velikánů světové kinematografie: Davida Warka Griffitha, Charlese Chaplina, Jacquese Tatiho a Luchina Viscontiho. Což jsou tvůrci, kteří si uvědomovali důležitost filmové montáže anebo filmového gagu. V ideálním případě obojího.
Vachek rád mluví právě o francouzském komikovi Tatim, ale také o Jaroslavu Haškovi jako o geniálních tvůrcích, kteří spontánně tvoří to, co mají, nikoli to, co chtějí. A sám se pokouší žít přítomným okamžikem, drobnými vtipy, které se klenou od záběru k záběru.
Přitom je to film hodně osobní, vznikl dva roky po smrti režisérovy ženy a velká část nového materiálu se věnuje autorově rodině, především tvůrčímu úsilí jeho bratra malíře, který svá plátna zaplňuje podobně detailními "toky informací" jako Karel Vachek plátna filmová. Ale jde také o zosobnění Vachkova působení jako pedagoga FAMU, který coby dlouholetý vedoucí katedry dokumentaristiky ovlivnil generace studentů, od Víta Klusáka či Martina Marečka po Helenu Papírníkovou a Helenu Všetečkovou, které jsou pod filmem podepsány jako spoluautorky.
Vachek si půjčuje záběry studentů a jakýmsi středobodem filmu se stává učebna, kam si po pětadvacet let zval hosty různých profesí a kde formoval mnohé dnešní přední tuzemské tvůrce.
Chvíli plátnem pochodují francouzští protestanti z řad žlutých vest, střídají je dva muži jen v trenýrkách, kteří "surfují" na velké desce nad davem účastníků nějakého koncertu. Do toho Martin Luther King Jr. opakovaně říká slavnou větu: "Mám sen." Jen ji občas režisér přilepí do úst aktérů svého snímku Spřízněni volbou z roku 1968, který sledoval tehdejší přední politické představitele − od Ludvíka Svobody po Alexandra Dubčeka.
Je to film někdy osobní tak, že narážky pochopí jen zasvěcení. Jindy může působit rezolutně ve svých tvrzeních. Ale stále je to ztělesnění filmařského principu, který se nezajímá o načančanost formy a jde mu především o upřímnost. Jak poznamenal režisér: "Záleží mi na tom, aby alespoň mně samotnýmu nebylo ze sebe zle."
