reklama
 
 

Hollywoodské hvězdy režírují. V Berlíně své debuty uvedli Jonah Hill a Casey Affleck

11. 2. 2019 17:31
Na pódium kinosálu v těsné blízkosti berlínské stanice Zoo přichází komik Jonah Hill s evidentním nadšením. „Berlinale byl první festival, na který jsem kdy zavítal,“ říká Američan známý z chytré teenagerské komedie Superbad nebo ze Scorseseho snímku Vlk z Wall Street, za který si vysloužil nominaci na Oscara.

Berlín (od našeho zpravodaje) - Film, který sem nyní přivezl, také znamená jedno "poprvé". Jonah Hill na festivalu v neděli uvedl svůj režijní debut nazvaný Mid90s. A potvrdil, že zajímavé věci se na letošním Berlinale dějí spíše mimo hlavní soutěž.

Hill se ve své prvotině vrací do poloviny 90. let, mezi mládež jezdící na skateboardech. Ale jeho film není o "skejtování", mnohem spíše vypráví o dospívání a obtížných životních volbách.

Roztomilý kluk jménem Stevie to má v životě těžké. Hned v první scéně vbíhá do záběru a bolestivě naráží do zdi. Za ním se řítí jeho starší osmnáctiletý bratr a rány, které uštědřuje mladšímu sourozenci, dalece přesahují běžné klukovské pošťuchování.

A tak si Stevie na ulici nachází jiné kamarády, kteří to také nemají lehké. Legrační skateboard s kreslenými postavičkami Stevie brzy mění za klasické prkno pokryté černým šmirglpapírem. Ale svůj milý úsměv žádným drsným "šmirglem" přelepit nedokáže. Kluky z nové party, kde je suverénně nejmladší, tak Stevie musí o tom, že je tvrďák, přesvědčit jinak.

Jonah Hill vychází z celkem modelové zápletky. Ale na druhou stranu většinu klišé dovedně tlumí, dramatické podtóny také nechává plynout mezi řádky, někdy možná až příliš. Zato přináší obrovskou porci dobového jazyka a hudby, a navrch skvěle vybrané představitele, kterým stačí jen tak nezávazně žvanit. Diváka hned mají v kapse.

Film je především sympatický v tom, že ukazuje, jak mezi zdánlivými sígry z ulice není nutné vždy být největším drsňákem.

Kapela Pixies tu ve své skladbě Wave of Mutilation zpívá o tom, jak řídí auto přímo do oceánu a na je ho dně líbá mořské panny. Na této vlně se vezou i hrdinové filmu - skrze první sexuální i drogové zkušenosti, přes první "machrovinky" na prkně.

Když Stevie skočí své první "olie", tedy ten nejzákladnější trik, jeho autentická radost okamžitě nakazí nejen všechny ty v kinosále, kdo někdy stáli na skateboardu.

Hill přirozeně vede etnicky i charakterově různorodé herce a byť se párkrát zapomene v trochu mentorsky znějícím dialogu, většinou stojí na všednodennosti, na zachycení bezčasí, které je pro věk protagonistů typické.

Jeho film není objevný ani syrový, spíše představuje jakousi nostalgickou, jemnou a zasněnou antitezi slavného snímku Kids, který v 90. letech stejné téma zachytil výrazně nihilističtější optikou.

Mid90s ukazují svět, který je autentický v detailech, ale idealizovaný jako celek. Podobně jako mainstreamové komedie o dospívajících outsiderech, jimiž se Hill jako herec proslavil, i jeho debut klade důraz na chlapecké přátelství. Je to film, který ukazuje na to lepší, co se v hrdinech ukrývá. Aniž by však to horší zametal pod koberec. Naopak si chytře hraje s tím, že hlavní hrdina není od pohledu sígr, ale milý kluk, který tím milým klukem nikdy být nepřestane.

Film Mid90s je nostalgickou, jemnou a zasněnou antitezí slavného snímku Kids. | Video: Berlinale |  02:39

Svět bez žen

Přirozené dialogy vládnou také režijnímu debutu Light Of My Life oscarového herce Caseyho Afflecka, který se sám obsadil do hlavní role. Muž, několika ženami obviněný z nevhodného sexuálního chování, jako by svou prvotinu pojal trochu jako omluvenku.

Třiačtyřicetiletý Američan Affleck v Berlíně poznamenal, že jeho snímek vznikl ještě před hnutím #MeToo, přesto prý cítí, že by každý muž měl zpytovat svědomí a hrát v době #MeToo "pozitivní roli".

V Light of My Life ztvárnil Affleck otce, který se svou jedenáctiletou dcerou putuje postapokalyptickou pustinou, světem, kde takřka všechny ženy umřely na jakousi nemoc. Vlastní dceru proto vydává za syna, aby ji uchránil před drsným okolím.

Tento vědecko-fantastický koncept však Affleckovi slouží spíše jako kulisa k intimnímu, minimalistickému dramatu. Vypráví nejen o přežití, ale také o vztahu rodiče s dítětem, o bolestech, které je třeba překonat, o jizvách na duši, které je třeba si připustit.

Snímek začíná v uzavřeném prostoru malého stanu, kde si otec s dcerou dlouze vyprávějí. Jde o podivně nesourodou verzi příběhu o Noemově arše, která jako by předznamenávala, jak zvláštními cestami se bude ubírat následující filmové vyprávění, postavené spíše než na dlouhých hovorech na atmosférickém vizuálu.

Divák ještě netuší, jaký svět existuje za tenkými stěnami stanu, ale okamžitě je lapen vynalézavým, citlivým dialogem, který prozrazuje důvěrnost vztahu mezi oběma hrdiny. Až poté se pozvolna začíná ukazovat, proč tomu tak je.

Light of My Life je drsný, ale zároveň lyrický film, mnohdy mlčenlivý. Malé lidské postavy tu procházejí kolem obřích kmenů stromů. Samotné obrazy tak hovoří o světě, kde člověk už není pánem tvorstva, ale jen drobnou součástkou uprostřed přírody. Skoro jako na dávných čínských malbách.

Affleckovi se nedaří dosáhnout takové intimity a lehkosti jako například režisérce Debře Granikové v loňském snímku Beze stop, který s Light of My Life sdílí podobné téma vztahu otce a dcery v divočině mimo civilizaci.

Ale podobně jako v případě Jonaha Hilla platí, že jde o zručný film, který divákům neservíruje nějaké velké téma. Naopak před nimi otevírá prostor, ve kterém se mohou svobodně pohybovat.

V kontextu letošní berlínské hlavní soutěže, kde se známí festivaloví režiséři od Agnieszky Hollandové přes Lone Scherfigovou po Françoise Ozóna předhánějí, kdo svým závažným tématem publiku okatěji zamává před očima, jsou takovéto malé, obyčejné filmy požehnáním. Tím spíš, že vzešly z rukou hollywoodských hvězd, od nichž by divák čekal, že budou mnohem víc tlačit na pilu.

autor: Tomáš Stejskal | 11. 2. 2019 17:31

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama