Recenze - Slavnostní zahájení jihlavského festivalu završilo v úterý večer bravurně zvládnutou rozehřívačku studenou sprchou. Zábavná úvodní ceremonie založená na dobrém nápadu se zadní projekcí sycená pohotovými improvizovanými vtipy byla korunována příšerným zahajovacím snímkem o Vojtěchu Jasném Život a film.
Čtěte také:
Speciál: Jihlavský festival nabídne
hajlující Čechy i zamilovaného Moorea
Když v prvním záběru vidíme Jasného, jak objímá mohutný kmen, připomíná to sebedojímavé výstupy Luďka Munzara v pořadu Paměť stromů. Ze stejných kořenů posléze vyrůstá i celý dokument. Mladý španělský režisér Arkaitz Basterra Zalbide projekci v Jihlavě uvedl tím, že si Jasného nesmírně váží a chtěl mu složit poctu.
Případní patrioti mezi diváky se však budou muset srovnat s tím, že snímek je natáčený převážně v angličtině a že Jasný nevypráví příběhy svého života v rodném jazyce. Zvláštní pocit umělosti, s níž režisér místy dost lámanou angličtinou mluví o rodném kraji, se vystupňuje ve scéně, kdy si Jasný jakoby nezávazně povídá s Milošem Formanem anglicky.
Oproti nedávno do kin uvedenému dokumentu o Formanovi je vlastně situace Zalbideho snímku opačná: zatímco tam se točilo o tvůrci, jehož věhlas byl spojován s jeho hollywoodskými filmy, v češtině a pro české publikum, tady je filmař, jehož exilová tvorba není příliš významná, představován zahraničnímu publiku a v cizím jazyce.
Srovnání s Formanovým portrétem odhaluje i rozdílný přístup ke sledovaným osobnostem. Režie Šmídmajerova Miloše Formana: Co tě nezabije... prozrazuje rutinní přístup v práci s celebritou, který počítá s hvězdnou aurou muže před kamerou, ale nesnaží se ji nijak inscenačně zdůraznit nebo posílit.
Zalbideho Život a film (s podtitulem The Labyrinthine Biographies of Vojtěch Jasný) naproti tomu inscenuje velmi často se záměrem dodat Jasného promluvám emocionální důraz. Jasný sám sebe stylizuje do figury pohádkového vypravěče, který spontánně mluví o událostech svého života vždy s jakýmsi pohnutím.
Tvůrci však tenhle přirozený sklon umocňují místy až ke grotesknosti: třeba poté, co Jasný vypráví tragickou rodinnou historii z druhé světové války, postaví před něj v jeho domácnosti houslistu a nechají ho zahrát mistrovi tklivou melodii. Příznačné je, že Jasný posléze sentimentalitu scény umocní ještě na třetí, když houslistovi dojatě poděkuje a řekne, že to bylo krásné.
Převážnou část filmu nicméně sledujeme samotného filmaře mluvit na kameru, případně komentovat rodinné fotografie. Roviny života a filmu jsou ve snímku přibližně vyvážené a nezabíhají do přílišných detailů. Patos ale kulminuje v několika pasážích, v nichž je Jasný konfrontován s dalšími osobnostmi.
Každá je završena situací, v níž český režisér promlouvá svému partnerovi „do srdíčka". Jedná se o cituplná vyznání přátelství nebo o povšechné pravdy o životě, při nichž Jasného kolegové obvykle mlčky klopí oči k zemi a přikyvují. Celý snímek pak končí scénou, v níž Jasný předává svou moudrost přímo režisérovi filmu a po ní se oba muži pod rozkvetlou korunou obejmou.
Snímek natočený vděčným učněm o jeho mistrovi tak má především citovou hodnotu. Nedostatek odstupu však dělá z filmového vyznání cosi nesnesitelně vlezlého. Ve chvíli, kdy Jasný cinká o sebe třemi sklenicemi a říká, že „this is cinema" a že filmaři musí být jako děti, nepůsobí to jako příliš věrohodná rada začínajícím tvůrcům.
