Sympatický chlapík do stroje vkládá Čechům dobře známé karlovarské oplatky a prozrazuje u toho tajemství jejich výroby. "Musí být sladké, ale ne příliš. Trocha vanilky, pak špetku skořice." A pokračuje v práci ve své továrně uprostřed Sacramenta. "Další americký obchodník žije svůj sen," říká televizní reportérka.
Pan Jiří Knedlík ovšem ještě před jednadvaceti lety nebyl žádný Američan, svůj klidný rodinný sen chtěl prožít uprostřed Československa. Politické okolnosti jej však donutily opustit zemi a po dramatických peripetiích zakotvil ve Spojených státech.
Letošní ročník mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, který začne tento čtvrtek, u příležitosti stoletého výročí samostatného československého státu připravil několik tematických sekcí. Ta nejvýraznější se jmenuje Cizinec hledá byt a je výsledkem rešerší v televizních archivech několika zemí, kde svůj nový domov našli Čechoslováci vyhnaní režimem za hranice. Nejde o klasické dokumentární snímky, spíše krátké televizní reportáže. O to pozoruhodnější však jsou šíří záběru a schopností nejen ukázat podstatný kus dějin vlastní země, ale také nabídnout tento výřez z televizních archivů coby specifickou reflexi dnešní doby a dnešní rozjitřené Evropy.
Vedle reportáží ze Spojených států diváci uvidí krátké snímky z Rakouska, Německa, Francie a Švýcarska. Nejen o slavných emigrantech, o Karlu Krylovi či Yvonne Přenosilové, ale také o obyčejných lidech, o zástupcích těch zhruba 150 tisíc osob, které se usídlily ve Spojených státech. Či zhruba devíti tisících těch, kteří žádali o azyl ve Švýcarsku.
Nejsou to zdaleka jen příběhy úspěšných. Třeba paní Milada Melanová odešla do Německa s celou rodinou. Po prvních dnech v uprchlickém táboře Zirndorf našli malý byt ve Frankfurtu, na sídlišti pro sociálně slabé. Kromě stísněných životních podmínek je však trápil nepořádek a zločinnost v okolí nového bydliště, a navrch naráželi na nepochopení ze strany úřadů.
Další krátká reportáž z Německa zase připomene případ Karla Charvy, který v roce 1983 zaútočil na základní škole v Eppsteinu se dvěma poloautomatickými pistolemi, zabil pět lidí a způsobil tak pátý největší masakr v německých poválečných dějinách.
Záběr příspěvků sahá od 60. let minulého století až do současnosti a nutí publikum k úvahám. Třeba o tom, jak ve světle na jedné straně šťastných, na druhé tragických osudů vlastních spoluobčanů uvažovat o současnosti, o potřebě integrovat cizince, o opatrnosti, obavách i nejistotách, ale zároveň o solidaritě.
Reportáže ze Švýcarska ukazují složitou byrokratickou mašinerii žádostí o azyl, která je odvrácenou stránkou jinak velkorysého státu, jenž nabízel migrantům jazykové kurzy i podporu různých společenských aktivit. Tuto uvědomělost ostatně ukazují i projevy spisovatelů Heinricha Bölla, Maxe Frische či Güntera Grasse, kteří v jednom dokumentu hovoří o potlačení pražského jara a vzpomínají na své návštěvy Československa. Dodnes ve Švýcarsku žije velká komunita krajanů, už druhé či třetí generace.
Kontrapunktem k tomuto reportážnímu pohledu na naši minulost za hranicemi může být v Jihlavě československá odnož sekce věnované jednomu z nejvlivnějších filmových hnutí známému jako Cinéma verité či Direct Cinema. Tady festival nabízí naopak pohled zevnitř, pohled výrazných autorských filmařů, estetizovaný, ale přitom toužící přiblížit se co nejvíce skutečnosti − bez ideologických či jiných zátěží. Českoslovenští filmaři jako Věra Chytilová, Evald Schorm či Jan Špáta využili nové filmové technologie − lehké kamery či kontaktní zvuk − a po vzoru tvůrců z Francie, Kanady či Spojených států se ponořili přímo mezi své protagonisty. Jako by chtěli zrušit hranice mezi dokumentárním a hraným filmem.
"Božka, kolik je hodin?" zní dívčí hlas v samém úvodu středometrážního debutu Věry Chytilové, nazvaném Pytel blech. "Asi půl čtvrté," odvětí jiná dívka. Kamera hledí na zeď, kde se objevují titulky, a jen stále živelnější zvuková stopa se valí dál. Brzy se k ní přidá obraz a uvrhá publikum do kaleidoskopu života na dívčím internátu.
Jedním z kouzel festivalů je objevování netušených souvislostí. A tak například tento umělecký kvas tvůrců z okruhu československé nové vlny předcházející vpádu sovětských vojsk lze o to silněji vnímat právě v kontrastu se strohými a přesto pozoruhodnými reportážemi o Češích, kteří si z donucení museli hledat nový domov za hranicemi.
