Rozhovor - Režisérka Zuzana Piussi vyvolala dokumentem Nemoc třetí moci, který pojednává o soudním systému na Slovensku a o nejvyšším předsedovi slovenského soudu Harabinovi, mediální poprask. Čelí nyní trestnímu stíhání za použití skryté kamery a hrozí jí až dva roky vězení.
Ve svých filmech se Zuzana Piussi věnuje dalším kontroverzním tématům, například jinému pohledu na slovenské volby ve snímku Od Fica do Fica. Koliba je zase dokumentární detektivkou o osudu slovenského filmu. Konflikt homosexuality s katolickou vírou na Slovensku ukázala režisérka ve filmu Andělé pláčou.
Zuzana Piussi nepatří mezi autory prvoplánově líbivých filmů. Její dokumenty jsou provokativní, často je točí sama, dokonce i bez přítomnosti kameramana. Filmy jsou pro ni „vnitřním puzením", lidé ji nazývají hrdinkou, ona se však tak necítí. Ze všeho nejvíce se věnuje právě slovenským tématům, protože se vyhýbá „těm univerzálním evropským", která jsou podle ní pod diktátem filmových distributorů a festivalů.
Od pondělí 10. do neděle 16. prosince lze filmy Zuzany Piussi vidět zdarma na DAFilms.cz.
V několika rozhovorech se vás opakovaně ptali, zda nemáte strach z možných následků vašich filmů. Odpověděla jste, že na to nejste dostatečně inteligentní, abyste je dopředu dokázala odhadnout. Připadá mi to jako zajímavá odpověď, ale nepůsobí úplně upřímně.
Piussi: Takto jsem odpovídala proto, že jsem četla o výzkumu paranoidních lidí a vědci zjistili, že tito pacienti jsou často velmi inteligentní, protože vidí možnosti všeho, co se jim může stát. To je tak hloupá otázka, jestli se bojím, nebo nebojím. Točím něco, co má smysl, nebudu říkat, zda se bojím, nebo nebojím, to mi připadá zbytečné.
Ale ptají se vás na to všude.
Ano, to je pravda. Začala jsem přemýšlet nad tím, že jsem asi méně inteligentní než ti paranoici, když nevidím všechny možné důsledky, a proto mě napadlo, že jsem tak průměrně inteligentní. (smích)
Z vašeho filmu Nemoc třetí moci o slovenském soudnictví se stala spíše bulvární kauza o trestním stíhání. Nezůstává tedy zájem diváků zaměřený pouze na vaši kauzu, nikoliv už na film?
Film může být jakkoliv pravdivý a zapadne, když na něj netlačíte a když nemáte dostatečné finanční prostředky, a to se stalo i tomuto filmu. Když se rozpoutalo další dění kolem soudních tahanic, tak jsem to brala tak, že „no dobře, mám nějaký soud". Ale pak se oživila kauza i můj film. Použila jsem v jedné reportáži, kterou jsem natáčela po publikování svého filmu Nemoc třetí moci, výpověď lékařky, která se starala o jednoho zemřelého soudce. On v podstatě zemřel na následky soudní šikany. Byla to hodně emotivní výpověď o systému soudnictví a o Harabinovi. Já jsem byla pouze pozorovatelkou s kamerou, nebylo možné mě soudně napadnout. Ale celý proslov způsobil, že Harabin se s ní začal soudit o dvě stě tisíc eur za to, že řekla svůj názor. A s televizí také o tu samou částku. Až potom přišlo to trestní oznámení za film Nemoc třetí moci, které podala soudkyně Kožíková za použití skryté kamery, takže ne Harabin, ale Kožíková tentokrát posloužila jako jeho nástroj. Tak se zastrašuje, to je klasický postup na Slovensku. Když má někdo jiný názor nebo něco nepohodlného napíše, musí se připravit na něco podobného. Proto se u nás už moc kriticky nepíše.
Máte pocit, že je výrazný rozdíl mezi českými a slovenskými médii?
U vás se normálně píše, to je hlavní rozdíl. Dává u vás předseda soudu trestní oznámení na novináře? Harabin si například postavil velké podkroví. A když se ho zeptali, odkud na to získal finance, řekl, že ze soudních sporů. Vysoudil z prokuratury sto padesát tisíc eur, to je zvrácené, z prokuratury... Takhle zlé to u vás není. Je dobré být kritický, ale tohle, co máme my, se u vás neděje.
Jak byste pojmenovala dosah svého filmu?
Nejdříve úplně zapadl, asi je ve společnosti alergie na to, co se děje. Já si třeba vůbec nepřipadám jako hrdinka. Lidé mi to sice píšou, ale zdá se mi to divné. Z jednoho pólu jsem přešla zase do druhého. Nechci se stát hrdinkou, necítím se být hrdinkou. Označili mě v rozhlase za aktivistku. To jsem se opravdu zděsila.
To už zavání ideologií.
Nechci mít žádnou ideologii. Myslím, že ideologie je to nejhorší. Takoví lidé napáchají nejvíce zla. A mít nálepku aktivistka nepůsobí dobře. Ale co s tím nadělám, už ji mám. Nikdo se nad tím pořádně nezamýšlí, asi začnu dělat poetické filmy, abych tu nálepku mohla strhnout.
Práci s kamerou vám hodně lidí vyčítá. Ve vašich filmech se objevují spíš mluvící hlavy. Často točíte sama, proč nepracujete s kameramanem, nebo ještě větším štábem?
Je opravdu znát, když jsem sama nebo když je nás víc. Točím aktuálně s velkým štábem, jsou tam dokonce dvě produkční, máme dvě auta, točíme na velkou kameru. Dá se to zvládnout. Paradoxně točit sama je velmi těžké, dělat současně kameru i režii. Jsem z toho vždycky hrozně vyčerpaná, a vždy když je konec natáčecího dne, nezvládám se ani hýbat. Nemoc třetí moci jsem se rozhodla točit publicisticky, protože jinak by bylo celé řadě souvislostí málo rozumět. A ten film neslouží k tomu, abych exhibovala. Jeden člověk s kamerou dokáže navodit mnohem intimnější atmosféru.
Jak moc je intimní atmosféra podstatná?
To, co postavy poví, je často opravdu intimní, se štábem by to prostě nešlo. Se soudci to je ještě těžší, protože než vysloví větu, tak ji třikrát obrátí v hlavě. Bojí se soudů, pro ně je neustálé souzení se úplně normální. Oni se rádi soudí i mezi sebou. A zažila jsem mnohokrát, že nedokázali říct ani jednu normální větu a mluvili jen v právnických obratech. Ptala jsem se - nemůžete to říct normálně? A oni odpovídali, „nemůžeme, nechceme být trestně stíhaní". Málokterý z nich se umí normálně vyjádřit.
Ale v Nemoci třetí moci dokonce i soudce Harabin působí nezvykle otevřeně.
To je možná proto, že mnou asi někteří lidé až pohrdají. A nepředpokládají, že bych měla na něco vlastní názor. A to se mi stalo i v prvním filmu Výmet - chtěla jsem natočit film o zakuklencích (Útvar rychlého nasazení - pozn. red.). Tak jsem zašla na policejní ředitelství, zeptala jsem se, zda bych mohla dělat film o zakuklencích. A ředitel se mne zeptal - Viděla jste někoho takového naživo? A já jsem řekla, že ne, neviděla. A on zavolal Fera, přišel takový třímetrový chlapík a já mu vysvětlila, že bych s nimi chtěla točit i během zásahů. Evidentně nepředpokládali, že ten film budu točit kriticky, čekali jednoduše portrét, medailonek osobností.
Vyrazit se speciální jednotkou není standardní. Jak se to mohlo povést?
Asi jsem na ně působila jednoduše. Oni si ze mě dělali legraci. V jedné chvíli končili se střeleckým výcvikem a řekli mi, „dej si kalhoty dolu, ať si můžeme očistit zbraně", a já to všechno točila. No, výborný materiál tam vznikal. Je to moje zkouška, překonávám svůj strach. Mohla jsem je poznat a pochopit je. Už se mě i ptali, jak to, že točím i o někom, koho nemám ráda. To je hrozná blbost. Dělám svědectví a to dál předávám.
Hodně se v souvislosti s vámi míchají pojmy, zmiňuje se novinařina, investigativní žurnalistika a dokumentaristika. Není to ve vaší tvorbě méně podstatné? Nejde o nezávislost a pravdivost?
Když jsem studovala, tak byla publicistika mezi filmaři považovaná za podřadný žánr. Já bych netočila, kdybych neměla potřebu začít o těch věcech mluvit. Radši udělám svůj film než nějaký film, který půjde na evropské festivaly a bude dostávat ceny za to, že je krásný a estetický.
Existuje tedy něco jako diktát filmových festivalů?
Myslím, že ano, a že je to tak i v Karlových Varech. Při prezentaci projektů distributoři nejvíce mluví o tom, jaký by ten film měl být, aby ho koupili. A proto jsou všechny evropské filmy na jedno brdo. Používají totiž stejná „správná" evropská témata.
Co je evropské téma?
My si z toho už děláme s kolegy legraci. Podívejme se na malou vesnici v kontextu Evropy. To jsou nejčastější evropská témata. Například podívejme se na Litvu, na nějakého člověka v Litvě, který nějak přemýšlí, a dejme ho do kontextu Evropy či Bruselu. A samozřejmě pak romská a menšinová témata. Myslím, že čistě slovenské věci se vytrácejí.
Film Nemoc třetí moci ve společnosti znovu ožil, kdy skutečně končí podobně společensky odpovědný film?
Ale pro mne je konec, když ten film dokončím. Když film dostříhám, je pro mne konec. Tak je to úplně upřímně.
Takže se vás netýká ta určitá zvláštní, možná nechtěná, povinnost se dál tím filmem a tématem zabývat?
No, soudnictví, to je trochu jiné, tam cítím poslání o tom dál mluvit. A proto se snažím setkávat s novináři a hovořit o tom ze svého pohledu, jaká je u nás justice, protože je potřeba na to upozorňovat neustále. Chci, aby se to změnilo, je potřeba vyvíjet přes média politický tlak na slovenské soudce, aby to začali řešit přímo oni.
