Recenze - Hranice mezi dokumentárními a hranými filmy se v poslední době rozplývají do naprosté nerozeznatelnosti. Nestává se sice, že by si někdo spletl film avizovaný jako hraný s dokumentem, ale naopak to platí dosti často.

Dokumentární styl daný roztřesenou a mírně rozostřenou kamerou přináší hraným filmům tolik kýžený dojem autenticity, byť je to vlastně falešná berlička. Ale takový postup většinou nevyvolá nevoli, pouze bude někdy přijímán jako zbytečný.

Vyloženě matoucí a vyhazující z konceptu je ovšem opačný přístup: vybrat si reálné lidi, nechat je existovat před kamerou, zpovídat je a pak občas zinscenovat výstup, který by se bez kamery buď nikdy neodehrál, odehrál by se podstatně jinak, nebo by jej normálně nebylo možné natočit, kdyby nešlo o smluvenou akci; případně by dotyční víc vnímali kameru.

Znechucena starými muži

Snímek Babička slovenské dokumentaristky Zuzany Piussi může šokovat do chvíle, než si člověk uvědomí sílu přítomnosti záznamové techniky. Původně byl napsán svou hlavní aktérkou jako hraný film a postupně se z něj vyvinul lehce maskovaný dokument.

Tamara Archlebová a režisérka Zuzana Piussi | Foto: Cinemart

Samo téma je ovšem tak silné, že donutí většinu lidí po většinu času zapomenout na to, jak která scéna mohla vzniknout. Pětapadesátiletá překladatelka a básnířka Tamara Archlebová je natolik znechucena stejně starými muži, kteří se o sebe nestarají, nemají v sobě žádné ideály, jiskru a jsou již v podstatě impotentní ("povedala mi, že mám medzi nohami slimáka"), že se rozhodne užívat si s mladšími muži.

Podle všeho toto rozhodnutí učinila už před lety, moderní technika jí ale pomohla rozjet to díky internetové seznamce ve velkém. Na inzerát: "Zralá, mírně zvrhlá žena, hledá chlapce od 17 do 30 let" se jí přihlásilo 650 chlapců a film zachycuje to, jak je třídila, vybírala si a setkávala se s nimi u sebe doma či u nich.

Z čistě poznávacího hlediska si z filmu, bereme-li ho jako záznam reality, lze odnést přinejmenším tyto poznatky: Tamara je výjimečná osobnost bez ohledu na to, zda měla v dětství nějaké problémy s otcem, či ji později zklamali dva manželé a její momentální eskapády končí často fiaskem.

Hraje Tamara samu sebe?

Tamara si v sobě nese vnitřní hrdost, zkušenost a nadhled, který jí umožňuje přežít i strašlivě trapné a ponižující situace, dokáže se přenést přes to, co si o ní myslí okolí; a navíc, i když nemůže porazit stárnutí se vším všudy, vzdoruje mentálnímu úpadku, jenž pozoruje na svých vrstevnících, vzácnou otevřeností a učenlivostí.

Foto: Cinemart

Cvičí jógu, zpívá s cikány v hospodě, věnuje se každému s pečovatelským citem, který přitom není nutně mateřský. Naopak dcera jí vyčítá, že se nechovala jako normální matka a zvlášť v posledních letech ne, takže se za ni musí trochu stydět.

Tamara jí sice namítá „Si zabudla, čo všetko si stvárala?" - na což ovšem dcera kontruje: „No áno, vieš, ale v akých rokoch!".

Tamařin ex-manžel, emigrant, se jeví jako velmi inteligentní a přející, stejně jako syn, televizní moderátor. Distancovaný pozorovatel se ovšem musí ptát, nakolik Tamara dovede hrát samu sebe jako lepšího člověka a zda (by) byla ve všech situacích tak vyrovnaná, když (kdyby) je zažila poprvé bez kamery.

Opravdu totiž nevíme, co všechno se jí stalo již dřív, co všechno provedli dotyční hoši stejně jako ve filmu, zda některé scény byly hrané na první pokus, předem domluvené v určitém duchu apod.

Jako hlavní zástupkyně ženského pohlaví ale Tamara rozhodně dělá ženám lepší reklamu než to,  jak trudný obraz mužů vytvářejí ve filmu víceméně všichni chlapíci kromě Tamařiných příbuzných.

Uf, to byl ale degen

U většiny z těch, co se přihlásili přes internet, je zřejmé, že by v normálním životě neuměli sbalit holku a sami to také přiznávají. Potud OK, to se stává. Strašné to začne být ve chvíli, kdy se opakovaně u více jedinců ukáže, jak nejsou schopni sexu bez násilí, respektive vlastně ani sexu nejsou schopni a jde jim buď jen o to být ovládaný, nebo někoho ovládat.

Foto: Cinemart

Zřejmě se mi nějakou dobu nepodaří vymazat z hlavy obrázek vychrtlíka, který si sundá tričko, na hlavu nasadí špatně podomácky spíchnutou zelenou gumovou masku, pobíhá okolo v pantoflích, řve, že je Fantomas a Tamara, ať se plazí po zemi.

A ve chvíli, kdy se ho dotkne, hystericky vříská „Nesahej na mě!" Uf, to byl ale degen. Kam až to vede, když se s někým rodiče v dětství nemazlí a nenaučí, jak důležité jsou doteky…

Foto: Cinemart

I neurvalost některých dalších mladíků tu byla donebevolající a nutila mě stydět se za to, že jsem muž. Většina z těch ochablých samčích exemplářů sama neměla vůbec co nabídnout a přestože to šlo jen o karikatury mužů,  požadovali od žen, aby byly dokonalé, obskakovaly je a byly ve všem povolné.

Na druhou stranu ona frustrace a vztek se neustále mísila se zvědavostí a překvapením: Jak to, že se u toho nechali točit? Případně, proč pak schválili použití natočeného materiálu? Tyto otázky se vracely zas a znovu.

Film Babička někomu jistě změní dosavadně zatemněné (spíše než naivní) představy o sexu lidí vyššího věku, ale nejvzrušivější je nakonec tím, že nás nutí pátrat po tom, jak pracuje filmové médium.