Recenze - Perské jídlo, trochu íránské kultury a především typická realistická dramata z posledních let nabídl ve svém prvním ročníku pražský Festival íránských filmů v kině Světozor.
Kromě zahajovacího filmu Rozchod Nadera a Simin, s nímž režisér Asghar Farhádí loni vyhrál Berlinale, se jedná většinou o tituly u nás méně známých režisérských jmen a snímky s menší festivalovou reputací. Ovšem i ty nabízejí typicky zastřený pohled do této tradiční a hrdé kultury, která ke své smůle plodí po sto let ostudné režimy se středověkými praktikami.
Typickým příkladem letošního programu byl snímek Je to prosté (Be hamin sadegi) od režiséra Seyyeda Reza Mir-Karimiho z roku 2008. Příběh líčí to, co bychom od íránské tvorby očekávali - strohý realismus zachycuje drama ženy hledající místo v patriarchální společnosti a klade otázky po smyslu života, roli víry a predestinace v přísné společnosti.
Na rozdíl od dramaticky vyhrocených filmů zmíněného Farhádího je zápletka příběhu mnohem více skryta v proudu všednodenní reality. Na plátně sledujeme jeden den mladé manželky (Safa Aghajani). Pokouší se marně volat zaneprázdněnému muži a věnuje se domácím pracem. Čeká na syna s dcerou, pokouší se psát básně do školy, kterou studuje zřejmě dálkově. Trápí se pocity nenaplněnosti a osamělosti, jež neumí vyjádřit. Ozvat se proti životu, který ubíhá jinak, než si kdysi představovala.
Manžel po celý den pracuje, děti mají plnou hlavu her a kamarádů, ona pere, vaří a vyprovází syna na angličtinu. Snaží se být krásná pro manžela, aniž někdo ocení její starostlivost a opětuje jí lásku. Okamžiků, kdy se na ni usměje dcera, kdy ji syn připustí ke své hře, anebo kdy si na ni najde manžel čas, je jen pár. Každý z nich je však vyvážen celodenní prací a nekonečným tichým bojem, aby se jí dostalo trochu porozumění.
Film ubíhá bez složitého stylu a rétorických gest; je v podstatě rekonstrukcí všední reality íránské střední třídy. Zároveň v sobě skrývá drama ženského sebeuvědomování, které nás má dojmout. Čteme tu výčitky všem zabedněným sebestředným mužům, kteří přicházejí domů jako hrdinové, aby se ješitně chlubili úspěchy a penězi, či si naopak říkali o soucit kvůli pracovním neúspěchům.
Podobné scény jsou součástí života kdekoliv na světě. Jenže zdejší hrdinka nás zároveň provází kulisami íránské reality s všudypřítomným mravnostním dozorem. Ženy žijí ve vězení, jež netvoří stěny kobky, ale patriarchální a bigotní morálka, která produkuje tisíce drobných příkazů proti přirozenosti a lidskému citu.
Ženy si na veřejnosti zahalují obličej a musí se mít na pozoru, aby se vyhnuly jakémukoliv blízkému kontaktu včetně pohledu neznámého muže. Největším uspokojením nakonec je, když se mohou pochlubit právě svými rodinami či úspěchem manžela. Hlavní hrdinka jen obtížně navazuje vztah i se sousedkou, s níž se potkávají na střeše u věšení prádla.
Někomu takovýto příběh intimního dramatu nemusí stačit, ale i za vařením rýže s hrozinkami lze najít drama ze společnosti, která znemožňuje jedinci realizaci. O to více tu pak panuje nechápavost, agrese a arogance, jak je naznačeno v pozadí například záběry z irácké války.
U domácího publika tento film na rozdíl od Farhádiho diváckého hitu zcela propadl, ale na zahraničních festivalech byl oslavován. Časopis Variety mu vysekl poklonu, že jde o „milník současné íránské kinematografie".
Íránská kinematografie pracuje na západní poměry ve zcela odlišných podmínkách - velmi laciných produkcí a přísné, zejména mravnostní cenzury. Zejména díky nonkonformní básnířce Forugh (Forough) Farrokhzadové a první generaci nové vlny v čele s Abbásem Kiarostamím přitom těží tamní film z dědictví zlatého věku literatury 60. let.
Zároveň Persii nelze zjednodušeně srovnávat s feudálním královstvím šejků v Saudské Arábii či s kmenovou libyjskou společností. Současnému Íránu vládne bigotní režim rady konzervativních duchovních, dohled vycházející z násilně prosazované utopie Chomejního islamismu.
To se projevují zabavováním satelitních přijímačů a oficiálním zákazem západní popkultury i trestáním "výrazně nalíčených" žen. Jedinec se musí podřídit mínění starších, soudní systém vychází částečně z náboženských předpokladů - soudí nejen vaše skutky, ale i úmysly.
Na druhou stranu Írán stojí na základech jedné z nejstarších kultur, jejíž relativně vzdělaná společnost udržovala i ve 20. století kontakty se Západem, především s Francií. Není tu tak rozšířená negramotnost, místní elitu netvoří několik rodin, Írán stále má i střední třídu, kterou v řadě islámských zemí vůbec nenajdete. Dost možná odtud pramení smysl pro strohý realismus, ale i jakási poctivost, s níž tvůrci cítí zodpovědnost vyjadřovat se k současnosti.
Tamní dozor je politický, ale na rozdíl od kupříkladu komunistické cenzury se v Íránu nepotírají metafory a jinotaje. Největší zlo je, když na plátně ukážete roztouženou ženu. Známá anekdota říká, že tvůrci jako Kiarostámí dovedou natočit příběh o lásce i prostřednictvím zápletky o malém chlapci na horské samotě.
V tomto kontextu můžete (a nemusíte) nahlížet na hrdinku snímku Je to prosté. Film je zároveň společenské drama i konflikt míjení muže a ženy. Můžete ho číst jako existenciální příběh o nevděčnosti mateřského poslání i marné snaze o porozumění v moderní společnosti; je ale i příběhem o sebeuvědomnění.
Hlavní postava se nebouří nijak revolučně; dospěje k tomu, že o porozumění už nebude příště prosit. Že se pokusí žít sama za sebe, jakkoliv je i toto vyústění skryté v subtilních jinotajích.
