Snad naposledy se takto důsledně odcházelo v 70. letech ze snímku Saló aneb 120 dnů Sodomy. Jakmile přišla druhá část, kdy nebohé oběti tří fašistických zvrhlíků začnou pojídat fekálie, zvedal se nejprve žaludek a pak půlka sálu.
Nový snímek dvaašedesátiletého Larse von Triera nazvaný Jack staví dům, který nyní promítají česká kina, přináší podobný moment zhruba v polovině: hlavní hrdina, psychopatický sériový vrah, bere na romantický lovecký výlet matku se dvěma dětmi a pak je všechny postupně zastřelí a vystaví u pikniku na dece jako králíky po honu. Naturalistické detaily ustřelené dětské nožky a mozku náhle překročí hranici tabu, kdy už se jedna část publika vzdává chápat to jako černočerný humor. Další exodus vzbudí, když Jack ještě coby dítě ustřihne roztomilému kachňátku zahradními nůžkami nožičku a netečně sleduje, jak zmrzačený ptáček plave v nekonečných kruzích.
Celé 155minutové dílo, jež má formu filozofického eseje a žánrového pastiše, se lehce vzpírá běžnému vnímání filmů. Vyprávění je dělené do kapitol, pod obrazem často běží abstraktní dialog ze záhrobí, objevují se animované vsuvky a hrdina zcizujícím způsobem občas civí do kamery či odkládá tabulky s klíčovými pojmy, pomocí nichž lze interpretovat děj.
Režisér Trier byl po letošním uvedení na festivalu v Cannes obviněn z prázdné exhibice, nechutné onanie, sebevykrádání a kázání, v němž si hýčká pocit vlastní důležitosti. Od jeho předešlé dvoudílné Nymfomanky uplynulo pět let, což je dlouhá odmlka pro hyperaktivního tvůrce, který byl schopen natáčet téměř každoročně a střídat žánry i filmový a televizní formát.
Zázračné a zlobivé dítě artové kinematografie, které od začátku 90. let patří k nejvýraznějším světovým autorům, údajně ztratilo inspiraci. Každý film je pro něj trápením, při hledání nových výzev propadá zoufalství, depresím a alkoholismu. V Idiotech se oprostil od veškerého kinematografického pozlátka a natáčel klidně na videokameru bez umělého osvětlení, v Dogville se obešel bez kulis, v Kdo je tady ředitel? nechal střih na náhodném počítačovém algoritmu. Hloubku těžkých psychických stavů obnažil a zároveň estétsky přepálil v apokalyptických obrazech Antikrista a Melancholie.
Triera však rozhodně není vhodné chápat jako šílence, který si na plátno vylévá niterné úchylky. Snad všechny jeho snímky jsou hluboce promyšlené, kontrolované, vícevrstevnaté počiny. Jeho zhoršené psychické stavy mu nepomáhají, ani nejsou prvotním zdrojem tvorby, spíše mu v ní zabraňují a je obdivuhodné, že dovede něco dokončovat v takové kvalitě.
Film Jack staví dům je vzpoura proti racionalizaci umění, odpor k malému množství citu.
Snímek Jack staví dům můžeme přijmout jako sofistikovanou reakci na vlnu seriálů typu Dextera, Hannibala, The Fall, Luthera nebo sérií Psycho, Halloween, Vřískot či Saw. Jak na Facebooku napsal český dekadentní zpěvák Bruno Ferrari: "Jack je sériovej vrah ze starý školy, kdy ještě nebyly všude na ulicích kamery a ženský neuměly krav maga."
Zdrojem napětí a humoru tu je, že hlavnímu hrdinovi jeho vraždění dlouhá léta prochází, aniž by ho někdo podezíral nebo odhalil. Lhostejno, kolik za sebou zanechá stop či jak působí prapodivně, mu na lep sedají další mušky. V jeho vyprávění jsou ženy a policisté pozoruhodně hloupí a manipulovatelní.
Trierův potměšilý humor se dá srovnat snad jenom s Davidem Cronenbergem (Dějiny násilí) a Paulem Verhoevenem (Základní instinkt). Vrahovi v mnoha chvílích vyloženě fandíme, protože svou činnost lehce zpackává, někdy k vraždění téměř donucen proti své vůli, jindy se pokouší o něco výjimečného a okolnosti mu nepřejí, občas ho zradí vlastní perfekcionismus a obsedantně kompulzivní porucha. Slovo groteska, které v češtině obvykle chápeme pouze v komickém významu, zde vyjevuje svou tradiční druhou, odvrácenou stránku, totiž hrůznost a hnus. Propukáme ve smích, za nějž se trochu stydíme, otřásá se bránice, a přitom běhá mráz po zádech.
Ale Trier nikdy není jen autor působící na stav orgánů v dutině břišní a dermatologické změny. Celé vyprávění je vlastně retrospektivou, kdy Jack prochází peklem a očistcem spolu s básníkem Vergiliem, tak jako Dante v Božské komedii. Hlavním tématem jejich hovoru je sama tvorba. Může být vražda uměním a může na ní být něco krásného? Klasická otázka, kterou si položil již anglický filozof z 19. století Thomas de Quincey, může na první pohled působit absurdně, ale jen do chvíle, kdy si uvědomíme, kolik vražd bylo v dějinách předmětem všech druhů umění. A připočítáme-li, jak v současné době narostla naše necitlivost vůči zabíjení ve filmech, lze přemýšlet, jaké dílo by naši citlivost znovu dokázalo vzkřísit.
Sám Trier si je plně vědom, co je Jackův problém, a zároveň co bude překážkou i pro něj. Ví, že cokoli hodně vážného je dnes také v umělecké sféře nepřijatelné. Režisér využívá svou inteligenci, vzdělání, představivost a výřečnost k tomu, aby si utahoval z příliš nadutého myšlení.
Jack staví dům je vzpoura proti racionalizaci umění, odpor k malému množství citu. Trier, stejně jako Jack, vždy znovu rozestaví svůj dům, aby ho - zcela uvědoměle a účelově - vzápětí znovu zbořil, protože se mu znelíbí použitý materiál i styl. Sledujeme film o tom, jak o určitém tématu nejde natočit uspokojující film, sledujeme sérii destrukcí smyslu, popírání sebe sama a marnou snahu o překonání vlastních limitů.
Naopak je zcela zavádějící debata o tom, jestli je Trier misogynní a snaží se v publiku vybudit dojem, že ženy jsou hloupé slepice, které si nezaslouží nic jiného než smrt. Nejenže Trier sám říká "už jsem pro feminismus udělal dost, napsal jsem zajímavé ženské role, které chtěly hrát nejlepší herečky", nejenom že založil i produkční firmu soustřeďující se na výrobu "pornografie přátelské pro ženy". U Jacka stavějícího dům je zřejmé, že hrdina není sympaťák, film jeho chování neobhajuje, jen mu dává šanci vymýšlet si různé teorie, proč vlastně vraždí, a vždy přítomný Vergilius jeho hypotézy elegantně smetává pod stůl. Jedná se o podobný typ dialogu, jaký se minule vedl v Nymfomance.
Trier ví, že uměním nemůže být vše, a tím vlastně kritizuje módu současných filmů a seriálů plných krve i polidšťujících psychopaty. Ukazuje nám, že v dějinách existuje mnoho perverzních příkladů, kdy jsme fascinováni smrtí, usmrcováním a zamrazováním zobrazovaných "objektů", stavěných do určitých pozic, tak jako mrtvoly zvířat v loveckých zátiších. Jeho snímek vypovídá mnohé o naší lhostejnosti k násilí, odcizenosti lidí mezi sebou a neochotě, neschopnosti pomoci druhým a fascinující schopnosti ospravedlňovat si zlo, které sami pácháme.
Jack staví dům
Scénář a režie: Lars von Trier
Aerofilms, česká distribuční premiéra 4. října
Režisér při tom vystřídá širokou škálu vizuálních postupů, od ošklivě se kymácející videokamery, přes pastelové retro ze 70. let až po superostré, zpomalené, epické a zároveň kýčovité výjevy z devíti kruhů pekla.
Představitel hlavní role, čtyřiapadesátiletý Matt Dillon, také v každém segmentu vypadá a chová se jinak, ale přes všechny tyto vrstvy se nelze dobrat k jeho lidské podstatě, protože duševní prázdnotu zobrazit nelze, pouze ji odtušit.
Jistě je možné, že někoho i taková opulence bude nudit a bude mu připadat svévolná. Těžko to takovým divákům vyvracet - stačí jen poznamenat, že jiné lidi může takový gesamtkunstwerk upřímně bavit a není v tom žádná póza.
