Recenze - Prý to může být už maximálně Indiana Jones a Tajemství skleněného bažantu nebo Dobyvatelé zlaté žíly. Po Rambovi se do kin dobelhal další důchodce a natahuje dlaň po almužně od nostalgicky smýšlejících diváků, řeknou si ti, kdo neradi ohlížejí do 80. let nebo je ani nezažili.
Je však poslední Indiana Jones jen matně sebeoslavná vzpomínka na lepší časy? Přišel jen proto, aby se na něm vydělávalo? Hned od prvních záběrů naštěstí vysvitne, že ten film vznikl z úplně jiných pohnutek - z lásky k vyprávění a lásky ke kinematografii obecně.
Obrazy na sebe navazují podle nápaditých grafických podobností, vizuálním gagům dopomáhají nápisy v pozadí, rekvizity se sekvenčně skládají do podoby fetišistického jazyka, každý třetí velký celek odkazuje na jiný film či celou dějinnou etapu. Srdce fanouška plesá, méně pokročilí se nechytají, ale bavit se mohou všichni.
Jde každopádně po dlouhé době o velký letní hit, který přímo čeká na to, až se na něj budete moct podívat znova a všimnout si detailů, které vám poprvé unikly.
Technicky a stylově vzato, Jones ani jednoduše nestárne, ani se nevrací zpět. Podnětnost čtvrtého dílu, který přichází devatenáct let po třetím, spočívá v tom, že najednou okupuje několik časů.
Jde o snímek využívající současných možností k tomu, aby optikou filmů z 80. let vyprávěl o padesátých létech a o hrdinovi, kterého máme fixovaného původně s léty třicátými.
Složité? Ano, ale právě tím láká vzrušující procházka dějinami, kdy si režisér, mistr složitých kompozic, pohrává se schválně lacinými, kýčovitě přesvětlenými "technicolorovými" obrázky ze starých béček. Retro tu nemá jednu podobu, ale blyští se zde jeho mnohonásobné odlesky jako v krystalu.
Atomové padesátky
Oč primitivněji vyhlíží historka o hledání legendární lebky a vrácení zpět pradávným majitelům - čtenáři von Dänikena už dávno vědí - o to zvrstvenější je způsob podání. Ne příběh, ne motivy, ale způsob podání; ono tření stylů, to je, oč tu běží.
Spielberg, Lucas a jejich scenáristé pracují s tím, že 50. léta byla v Americe poznamenána bojem proti zakukleným komunistům a sovětským agentům, přičemž filmová produkce té doby překypovala snímky o invazi mimozemšťanů, kteří nás chtějí přeměnit na nemyslící bytosti. Alegorie o plíživé infikaci nelidsky strojovou ideologií nebyla nikdy doslovná.
A právě to, že se nyní v jednom filmu ocitnou sovětští vojáci, ufoni, atomová bomba, přerostlí mravenci, mladistvý rebel bez příčiny, protikomunistické demonstrace, hláška I like Ike, udávání v práci i psionická zbraň na ovládání myšlenek, dokazuje, jak promyšlená je to pocta; několikanásobný návrat i krok novým směrem v rámci Indyho světa.
Jistě, je to pořád "jen" rychlá jízda parkem atrakcí, ale člověk si uvědomí, jaké podtexty se v béčkových filmech dřív ukrývaly a nyní nabízejí prostor pro otevřenou legraci.
Od fyzické schránky k duchovnu
Provozní otázky, nakolik Harrison Ford fyzicky sešel, či nakolik je mu Cate Blanchettová důstojnou protihráčkou, si odbuďme konstatováním, že Jones někdy vypadá zcela schválně jako pokročilý padesátník, jindy jako by tuto hranici zdaleka nepřekročil.
Zkrátka typ Belmondo nebo Jean Marais - stará protřelá krysa, která přežije atomový výbuch, trousí na troud suché hlášky a z koutků úst mu lze odečíst i nevyřčené "ty mi taky můžeš" - případně "ále co" a v nejhorším "a do kelu". " Na skákání mezi jedoucími džípy a dvojitý hák mu kondička stačí, někdy ale raději než by šplhal, překážku obejde.
Sovětská důstojnice Irina Spalková vyhlíží a chová se jako kombinace glazurované panenky a koťátka sibiřského tygra - chladná, vznešená, seká drápky, a přitom roztomilá. Vlastně ani nejde o padoucha klasického ražení; ty Jones ostatně nikdy nepotřeboval.
Skutečný boj se vždy odehrává na vyšší, nadosobní úrovni. V každém díle sledujeme hon za artefaktem, z něhož chtějí mít různé postavy materiální prospěch, ale nakonec se vždy ukáže, že jde o duchovní symboly. A Irina je první Jonesův protivník, který baží pouze po vědění.
Dlouholetá praxe profesora braku
Vyjma prvního dílu Dobyvatelé ztracené archy, kde vystupoval Jones egoisticky sám za sebe, je jeho postava vždy určována nějakým vztahem, který divákům umožňuje identifikovat v něm pokaždé jiný typ muže. Zároveň tyto vztahy určují, kdo bude modelovým divákem filmu.
V Chrámu zkázy k němu vzhlíží desetiletý prcek, který miluje dobrodružství a sám ho se konečně může účastnit. V Poslední křížové výpravě je Indy pod dohledem otce a definitivně se z floutka přerodí v dospělého. V Křišťálové lebce nakonec z pozice veterána dohlíží na rozvoj dvacetiletého páska Mutta.
Tetralogie tím říká i něco o tom, jak je od 80. let postupně přijímán dobrodružný film postavený na zápletkách z brakových magazínů. Během jedné dekády si vydobyl stále větší vážnost, až se sama postava Indiana Jonese stala nestorem a měřítkem nejvyšší hollywoodské kvality.
Nyní, po letech, přichází učitel s dlouhodobou praxí v terénu a rozverně bruslí v těch nejklišovitějších lokacích střihovým tempem, které se oproti dnešku jeví pomalé. Ale Spielbergovi jde prostě o to, abychom se jednotlivými prvky mohli pokochat - nevnímat je jen periferně.
Čtvrtý Indiana Jones tedy je i není ten chlapík, kterého jsme znávali. Vyvinul se a zároveň zůstává staromilecký. Nestal se z něj zapšklý nemohoucí dědek, ale odmítá brát si viagru. A to ani při opětovném setkání se svou životní láskou Marion.
Indiana Jones and the Kingdom of the Crystal Skull, USA, 2008. Režie Steven Spielberg, scénář David Koepp, George Lucas, Nathan Nathanson, hudba John Williams, hrají Harrison Ford, Shia LaBeouf, Cate Blanchettová, Karen Allenová, Ray Winstone ad.124 minut, ditributor Bontonfilm. Česká premiéra 22. května 2008.
