Byla to adekvátní tečka za "ceremoniální" vrstvou, s níž měl festival vždy potíž. Mile však překvapil hlavní vítěz. Návštěvníky sice většinou zajímají jiné filmy než ty soutěžní a z těch soutěžních bývá málokdy nejzajímavější oceněný, letos se však podařilo hned nadvakrát (krom hlavní ještě soškou za herectví) ocenit maďarský snímek Rodinné štěstí, který patří mezi ty nejchválenější v hlavní soutěži.
Výsledky 51. ročníku filmového festivalu v Karlových Varech:
- Hlavní cena putuje do Maďarska za snímek Rodinné štěstí.
- Cenu za režii získal slovinský režisér Damjan Kozole za komorní rodinné drama Noční život.
- Nejlepší mužský herecký výkon předvedl Szabolcs Hajdu (Rodinné štěstí).
- Za ženský herecký výkon byla oceněna slovenská herečka Zuzana Mauréry v titulní roli snímku Jana Hřebejka Učitelka.
- V soutěži dokumentů zvítězil americký snímek LoveTrue, který natočila izraelská režisérka Alma Harelová.
Překvapivější byla cena pro Zuzanu Mauréry z Hřebejkovy Učitelky a zvláštní uznání ruské Zoologie. O obou se mluvilo spíš jako o méně zdařilých dílech. Není však výjimečné, že se festivalová porota rozchází jak s hlasy většiny kritiků, tak i diváků.
V Cannes se letos něco podobného stalo s německým snímkem Toni Erdmann, který podle snad všech, tedy krom tamních porotců, patří mezi nejlepší počiny loňska. Snímek byl po zvláštních distribučních jednáních promítán ve Varech mimo soutěž, i u nás pak panuje velmi vzácný konsenzus, že jde o vynikající film. Později letos by se měl naštěstí dostat i do české distribuce.
Ukazuje se, že to nejlepší na festivalech stojí mnohdy stranou od oficialit a je třeba po tom trochu pátrat. U Karlových Varů to platí tím spíš, jejich "dvojí život" festivalu leckdy skvělých filmů a méně skvělých pozlátek není novinkou.
Stačí si uvědomit, že největší standing ovation si odnesl Jean Reno, i když filmový divák dobře ví, že zrovna Willem Dafoe je nejenže významnější a lepší herec, ale jeho kariéra není na ústupu a kdyby si měl jakýkoliv režisér vybrat, jestli obsadí jeho, nebo Rena, nepřemýšlel by ani vteřinu. Dafoe střídá role v umělecky ambiciózních filmech jako Pasolini i v komerčních megahitech jako Justice League a má otevřené všechny dveře. Reno se mu nemůže rovnat. A to se stále pohybujeme v mantinelech mainstreamové kvality. V ospalém Česku však počet televizních repríz vítězí nad vším.
Přežívá u nás estetika a uvažování devadesátých let fixovaných na velká jména z bulváru a snahu imitovat západní okázalost. Organizátoři této náladě vyhovují a festival podle toho na povrchu vypadá. Naštěstí nejde o něco, co by mělo trápit diváky, ti běhali ze sálu do sálu a užívali si filmy. Jako každý rok.
