Paříž, Londýn - Prestižní francouzský filmový časopis zveřejnil svůj žebříček stovky nejlepších filmů všech dob. Na hlasování se podílelo 76 tamních kritiků, filmařů a umělců.
Přestože žebříček na první zběžný pohled - Občan Kane je tradičně na 1. místě - vypadá jako většina podobných anket, které sestavovali kritici vzdělaní v historii kinematografie a nepodléhající módním vlnám, vyvolal výběr podrážděnou reakci britských kolegů.
Kubrick je náš
Deník Telegraph se ohradil, že mezi stovkou filmů nezbylo ani jedno místo na nejlepší britské filmaře, jako jsou David Lean, Ken Loach a Peter Greenaway; nemluvě o Lindsayi Andersonovi, Kenu Russellovi, Peteru Brookovi, Nicolasi Roegovi či Stephenu Frearsovi.
Navíc i britští rodáci Alfred Hitchcock a Charlie Chaplin jsou také zmiňováni jen v souvislosti s filmy, které natočili v Hollywoodu. Nejblíže britskému filmovému průmyslu je na 17. místě 2001: Vesmírná Odyssea z roku 1968, kterou sice natočil americký režisér Stanley Kubrick, ale peníze z rozpočtu byly částečně britské a na filmu pracovalo mnoho britských řemeslníků a techniků.
Kubrick je ovšem paradoxně Brity považován za "jejich" režiséra. Svůj život dožil v sídle na anglickém venkově, pracoval nejraději v Londýně (zde natočil i svůj vietnamský film Full Metal Jacket) a zabýval se britskou historií - viz jeho další film v žebříčku Barry Lyndon (1975) odehrávající se mezi anglickou aristokracií v 18. století.
Žádná galská konspirace
Nicméně to, že například na Lawrence z Arábie (1962) od Davida Leana nezbyla ani jedna příčka, britské kritiky rozlítilo. Vždyť žebříček Amerického filmového institutu (AFI) mu přiřkl vysokou sedmou pozici, a najednou že by se nevešel do stovky?
A už vůbec nemluvě o žebříčku Britského filmového institutu (BFI). Na jeho základě se lze ptát, kde zůstal Třetí muž (1949) Carolla Reeda, nebo koneckonců Zvětšenina (1962) od Antonioniho natočená v angličtině a odehrávající se v Londýně.
Jean-Michel Frodon, šéfredaktor časopisu Les Cahiers du Cinema (Filmové sešity), se hájí, že nedostatek britských filmů byl sice i pro něj samotného překvapivý, ale není součástí žádné "galské konspirace".
"Nereflektuje to zaujatost proti Britům. Je to jednoduše výsledek individuálního výběru sedmdesáti šesti lidí z francouzského filmového průmyslu. Každý z nich byl požádán, aby jmenoval svých sto nejlepších filmů, a takto to statisticky dopadlo."
V paměti znalců však zůstává výrok jednoho z dřívějších šéfredaktorů Cahiers Francoise Truffauta, jenž se stal později režisérem a jehož film Nikdo mě nemá rád ostatně v žebříčku nesmí chybět.
Truffaut napsal: "Britská kinematografie je dílem tuposti, jednotvárnosti a těžkopádnosti a odráží poddajný a rezignovaný životní styl, v němž jsou entuziasmus, vroucnost a šmrnc uštípnuty, sotva začnou rašit z pupenu. Jakmile je film anglický, je to od počátku propadák."
Úspěšný lovec dětí
Že by tento předsudek panoval i padesát let poté? Každopádně stěžovat by si mohly i jiné státy a národní kinematografie. Brazílie a její cinema novo nebylo francouzskými účastníky vůbec zaznamenáno, opomenuta zůstala česká nová vlna či polské kino morálního neklidu.
Jakpak by se také mohly snímky z jiných zemí vlézt do žebříčku, když 24 filmů pochází z Francie? Výběr odráží úctu ke klasikům jako je Jean Vigo, Jean Renoir, Marcel Carné, Max Ophuls, Jean Cocteau, Jacques Tati, Alain Resnais, Jean-Luc Godard či Eric Rohmer. Pravda, mnohé z titulů jsou opravdu výjimečné a některé navíc nebývají jinde tolik protežované - např. Maminka a děvka (1973) Jeana Eustache či Rampa Chrise Markera (1962).
Pozoruhodné je například hned 2. místo málo známého amerického snímku Noc lovce (Night of the Hunter, 1955) herce Charlese Laughtona, který předtím ani potom již nic nenatočil.
Titul vyprávějící o zákeřném lupiči a vrahovi, který chce ze dvou nevinných dětí vymámit informaci o ukryté kořisti, ve své době naprosto propadl, ale po letech byl znovuobjeven právě díky Cahiers du Cinéma a stal se z něj právoplatně jeden z nejkultovnějších filmů všech dob.
Překvapení z toho, že se mezi stovkou nejlepších filmů objevují i poměrně neznámé tituly, je ještě víc - například Večírek (1968) Blakea Edwardse, od Hitchcocka tu není Psycho ani Ptáci, ale Vertigo, Na sever severozápadní linkou a Pověstný muž (Notorious).
Staré dobré filmové časy
Jinak žebříček víceméně potvrzuje konzervativní náhled na kinematografii, že umění skončilo v 70. letech. Z tohoto období se tu objevují snímky Lovec jelenů (1978) Michaela Cimina, Apocalypse Now (1979) F. F. Coppoly a Manhattan (1979)Woodyho Allena.
Z 80. let tu jsou pouze Bergmanův Fanny a Alexander (1982) a od Sergia Leoneho Tenkrát v Americe (1984) - neplést s Tenkrát na Západě (1968)!
Nejnovějšími díly jsou Lynchův Mulholland Drive (2001) a Mluv s ní (2002) od Pedra Almodóvara. Lynch vůbec patří k oblíbencům v Cahiers, výše uvedený snímek byl v roce 2001 vyhlášen tehdy nejlepším filmem.
Za jednoznačně nejhorší dekádu tak vycházejí 90. léta, z nichž se do stovky nejlepších nedostal jediný film.
Z populárních žánrových filmů se francouzským hlasujícím líbí hlavně muzikály (Zpívání v dešti), své místo tu má i komedie (Někdo to rád horké) či původní černobílý King-Kong. Jinak pochopitelně dominují dramata, psychologické či epické filmy.
Seznam filmů na stránce časopisu najdete ZDE
