Praha - Na většině z dosavadních ročníků Českého lva se opakoval buď model „jeden bere vše", nebo „dva spolu svádí souboj". Tentokrát výjimečně bylo těžké určit, kdo v jaké kategorii vyhraje. A nakonec se často smál třetí vzadu.
Dvě nejprestižnější kategorie za režii a film (produkci) si až nakonec odnesli Karamazovi, jejichž tvůrci se tak museli nervózně potit celý večer, zda na ně z osmi nominací něco zbude.
Režisér Petr Zelenka na pódiu skromně tvrdil, že dal jen dohromady to, co už z největší části udělal divadelní režisér Lukáš Hlavica v předcházející divadelní dramatizaci Dostojevského románu. Na producentovi Čestmíru Kopeckém byla při přebírání ceny vidět značná rozechvělost.
Karamazovi totiž přišli o několik „tutových cen" hlavně v hereckých kategoriích, ale zuby si brousili i na Lvy za kameru a hudbu - vždyť ji má na svědomí oscarový skladatel Jan A. P. Kaczmarek.
Předpokládalo se, že letošek bude právě soubojem Karamazových a Venkovského učitele. Ovšem i ten nakonec zvítězil v pouhých dvou kategoriích - Lva za scénář převzal Bohdan Sláma a cenu za ženský herecký výkon v hlavní roli Zuzana Bydžovská.
Té se tak podařilo překvapivě porazit Marthu Issovou z Dětí noci, která už triumfovala v létě na karlovarském festivalu, což je vlastně prestižnější filmová událost. Její skutečná i filmová matka Lenka Termerová naopak Lva získala.
Výhra uslzeného Renče
Po třech Lvech si nakonec z Lucerny odnesly snímky, které vstupovaly do klání v roli outsiderů. Největším překvapením večera byl Hlídač č. 47 z produkce České televize.
Kromě technické kategorie střih (kde sošku převzal zasloužilý Jan Mattlach) triumfovali v hereckých kategoriích Vladimír Dlouhý ve vedlejší a Karel Roden v hlavní roli. Pro mezinárodně nejúspěšnějšího českého herce je to první Český lev.
Režisér Filip Renč, který chápal Hlídače jako velký návrat od komerčních projektů k umění, byl viditelně dojatý a kamera často zaznamenávala jeho uslzenou tvář.
Přitom na Hlídači č. 47 bylo herecké obsazení a způsob hraní vlastně nejproblematičtější složkou. Metodické, absolutně profesionální herectví Rodena a Dlouhého jde v jednotlivých scénách vlastně do prázdna, protože jejich herečtí partneři jsou o několik tříd níž a celková atmosféra pak působí přepjatě a křečovitě.
Na rozdíl od sladěného distancovaného divadelního projevu herců z Karamazových a civilních, hloubkově prožitých výkonů ve Venkovském učiteli je herectví Hlídače č. 47 nejméně filmové a podstatně nemoderní.
Zvlášť v kategorii vedlejší mužský herecký výkon musel cítit značné rozmrzení David Novotný, který byl nominován hned dvakrát.
Potlesk pro Havla a Herze
Na Tobruk nakonec vyšly méně prestižní "technické" kategorie - zvuk, kamera a hudba, přičemž největším překvapením byla třetí cena. Skladatelé Vladimír Godár (Venkovský učitel) a Kaczmarek patří k zavedeným veličinám, tudíž ocenění Richarda Horowitze a Sussan Deyhimové vyvolalo i velké vzrušení v sále.
Mezi dokumenty zvítězil předvídatelně Občan Havel nad Reném a Ghettem jménem Baluty; na pódiu se kromě režiséra Miroslava Janka objevil i za potlesku sám aktér Václav Havel.
Ovací se dočkal i režisér Juraj Herz, který převzal z rukou tradičně nevýrazného ministra kultury Václava Jehličky trofej za celoživotní umělecký přínos.
Cenu Sazky pro nerealizovaný scénář a šek na 400 tisíc dostal projekt Kawasakiho růže Petra Jarchovského, jinak dvorního scenáristy Jana Hřebejka.
Vášnivý projev paní Deány...
O největší kontroverzi večera se postarala producentka Deána Horváthová, která zastupovala svého nepřítomného muže Juraje Jakubiska a reprezentovala výpravnou Bathory, jež dostala cenu za divácky nejúspěšnější český film (a pak ještě za výtvarný počin).
Divácká cena se uděluje za prvních osm týdnů od premiéry; za tu dobu vidělo historickou podívanou téměř 650 000 diváků. Horváthová si při přebírání ceny neodpustila dlouhou litanii proti České filmové a televizní akademii, již považuje za podjatou a nepřejícnou.
Znovu tak nepřímo připomněla svá dřívější obvinění, že Bathory si zasloužila víc nominací a že doplatila na závist a nepřejícnost. Publikum si nebylo jisté, jak má reagovat - pokud zároveň mají být ostatní nominovaní v sále součástí jakéhosi kamarádíčkovského bratrstva.
"Jsem šťastná, že dnes každý může točit a akademie nemá tu moc rozhodovat, jaký film půjde do kin," vzkázala Horváthová přes Polívkův mikroport, protože mikrofon na stojanu nefungoval.
Dlouhý a neúprosný výlev se Polívka pokoušel „humorně" narušovat a skákal jí v láskyplné póze do řeči. Možná i tento výstup mísící přehnaný patos (včetně děkování Bohu) a ublíženost odradil mnohé další děkující rozpovídat se na pódiu, a tak odcházeli po pár slovech plaše od mikrofonu.
...otázka, co hrál Polívka
Základní nápad večera nést jej v rodinném duchu vyšel dosti naprázdno. Problém nebyl v tom, že sošky předávaly rodinné dvojice či trojice, ale v hlavních moderátorech. Bolek Polívka a Anna Polívková v roli nedovtipné stydlivky byli scénářem nuceni do trapných hraných hádek, urážek i familiárností.
Momenty nevěřícného ticha a nesmělého pokašlávání vyvolala recitace Ester Kočičkové a Ivy Pazderkové i hudební duet ministra Michaela Kocába a Natálie Kocábové.
Nejuvolněněji nakonec dopadla scénka, v níž Polívková rapovala do beatboxu a Polívka předváděl breakdance. Záhadou ovšem zůstává, nakolik Polívka jen hrál roli násosky, jemuž v průběhu přenosu stoupá hladinka. Mystifikační scénáře lvího tvůrce Petra Vachlera jsou v tomto vždy poněkud neprůhledné.
Letošní ročník byl co do obsazení jednotlivých filmů poměrně silný, ale ceny občas byly uděleny slepým systémem padni komu padni; ukázalo se, že „kolektivní inteligence" není vždy nejspravedlivější.
Přenos jako celek byl poměrně svižný - ale ani bezproblémový, či naopak vyhraněně zábavný. Snaha o umírněnost vyústila nakonec v šedivost.
