reklama
 
 

Favoritem Berlinale je režisér Kaurismäki, natočil nejvtipnější a nejlepší film za dlouhou dobu

16. 2. 2017
Tématem nového snímku Akiho Kaurismäkiho The Other Side of Hope jsou uprchlíci v Evropě. | Video: Tomáš Stejskal |  02:28
Na festivalu Berlinale měla premiéru sociálně-politická filmová pohádka režiséra Akiho Kaurismäkiho, která je legrační i dojemná a měla by vyhrát Zlatého medvěda. V snímku The Other Side of Hope opět chudí drží při sobě, v kamenných tvářích bezdomovců se zračí důstojnost a v jejich činech rytířská čest. Více v recenzi Tomáše Stejskala z Hospodářských novin.
Doporučujeme

Od našeho zpravodaje z Berlína - Finský režisér Aki Kaurismäki nejspíš vlastní stroj času. Navzdory době protagonisté jeho filmů řídí staré cadillaky a poslouchají ještě starší hudbu. Jako by se svět zastavil někdy na konci šedesátých let.

V režisérově novince The Other Side of Hope, která patří k vrcholům letošního festivalu Berlinale, opět chudí drží při sobě, v kamenných tvářích bezdomovců se zračí důstojnost a v jejich činech rytířská čest.

Nikdo s pomocí těch kamenných tváří neumí rozehrát tak skvěle načasovanou komedii jako finský souputník amerického krále nezávislého filmu Jima Jarmusche. A především se Kaurismäkimu povedlo svébytnou, dekády pilovanou komiku i poetiku rozvinout. Svou paletu "rytířů" ze společenského dna v novince rozšířil o ryze aktuální postavy a témata, která hýbou dnešní Evropou. 

Když v úvodní scéně filmu vypadne z nákladní lodi syrský hrdina doprostřed helsinského přístavu a sedí tam pokrytý sazemi na hromadě uhlí, v rukou jakéhokoli jiného tvůrce by to působilo naivně.

Jenže melancholický, staromilský, až utopický svět Akiho Kaurismäkiho odjakživa přetváří naivitu v silné, místy prudce legrační, vždy však hluboce dojemné společenské gesto.

Už v předchozím režisérově snímku Le Havre se do tohoto utopického bezčasí vnořilo aktuální téma uprchlické krize. Novinka The Other Side of Hope tvoří druhou část plánované trilogie o evropských přístavech a o uprchlících, kteří se skrze ně dostávají na starý kontinent.

Z francouzského přístavu Le Havre se ve svém nejvtipnějším a nejlepším filmu za hodně dlouhou dobu Kaurismäki přesunul do Helsinek a především tu originálně rozvedl minule "nakousnuté" politické motivy.

Syřan Khaled se, poté co úřady zamítnou jeho žádost o azyl, přirozeně zařadí do mlčenlivého "panteonu" tradičních Kaurismäkiho společenských vyděděnců. Když ho u popelnic za restaurací načape pospávajícího její nový majitel, který nedávno uprchl z manželství, po krátké pěstní výměně "názorů" ho zaměstná.

Tak to u Kaurismäkiho chodí, přímočaře, férově. Když se objeví skupinka neonacistů a polévá Khaleda benzinem, je jisté, že se zpoza sloupu vynoří nějaký ten bezdomovec a zcela stoicky udeří násilníka se sporým účesem prázdnou lahví po hlavě.

Jako by se tentokrát Kaurismäki inspiroval všemi gagy jednoho ze svých nejlepších snímků Mraky odtáhly, který se též odehrával v restauraci. A natočil bravurní situační grotesku z podniku Zlatá pinta, kde kuchař spí s cigaretou nad hrncem a leští neexistující sklo a kde se bez mrknutí oka servírují sardinky přímo v konzervě.

V tom světě však není ani stopy po karikatuře či cynismu, jako například u švédského filmaře Roye Anderssona, jehož snímky Kaurismäkiho novinka místy připomíná. Oba filmaři dostávají do kin prostředí osamělých, vylidněných barů a ulic, které jako by vypadlo z pláten realistického amerického malíře Edwarda Hoppera. Jenže tam, kde Andersson zůstává u dlouhých nehybných, až krutě groteskních záběrů, Kaurismäki přijde s vlídností a dobráckým vtipem.

I když jeho hrdina na začátku opouští ženu a pokládá na stůl prstýnek, který dotyčná hodí do popelníku a típne vedle něj cigaretu, tak v záběru figuruje komicky obří kaktus, jenž situaci zjemňuje. Ale nezlehčuje.

Stejně jako se hrdinův cadillac pro Kaurismäkiho nezvykle noří do provozu mezi moderní auta, také celý film se podobně vyjadřuje k současnosti pomocí starodávných prostředků − jinak než všechna berlínská festivalová sociální či politická dramata. Nikdo netočí společenské pohádky tak jako Kaurismäki a snad nikdy nebyla taková pohádka stejně relevantní jako autorův nový film.

V každém záběru se melancholie střetává s legrací, v každé mlčenlivé tváři se zračí tíha světa, ale rovněž přesvědčení, že také v nejtěžší osobní či společensko-politické situaci existuje naděje. Berlínská soutěž zítra představí poslední filmy, ale nejvážnější kandidát na vítěznou sošku Zlatého medvěda prozatím jezdí v cadillaku.

Podívejte se na trailer k filmu The Other Side of Hope:

The Other Side of Hope - trailer | Video: B-Plan Distribution |  01:53
    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama