Ve filmu Escobar, který ode dneška hrají česká kina, jediná věc ovládne plátno víc než odhalené obří břicho herce Javiera Bardema, který kvůli roli přibral 12 kilogramů. Je to jeho holý zadek, když "hrdina" prchá, jak ho pánbůh stvořil - jen s poloautomatickou puškou v rukách míří do džungle, aby spasil holý život.
V tomto ohledu Bardem přerostl svého kolegu Wagnera Mouru, který drogového krále Pabla Escobara ztvárnil ve vynikajícím seriálovém dramatu Narcos. Ve všech ostatních aspektech je film jen podvyživeným příbuzným seriálu o kolumbijském kokainovém bossovi.
Snímek Escobar tak mimoděk dokazuje, jak se proměnila role televizní a filmové tvorby. Televize snadno může udávat směr a film za ní jen dýchavičně kulhá.
Španělský režisér Fernando León de Aranoa při natáčení vycházel z autobiografické knihy Loving Pablo, Hating Escobar z roku 2007. Příběh nejslavnějšího překupníka s drogami vypráví z pohledu jeho někdejší milenky Virginie Vallejové, tehdy lokálně známé televizní moderátorky, které mafián učaroval.
Herečka Penélope Cruzová tak v koprodukčním anglickojazyčném dramatu dostala možnost svést souboj o to, zda plátna kin více opanují její rozbouřené emoce, nebo její silný akcent, když hovoří anglicky.
Smůla je, že kromě tohoto "souboje" Cruzové s vlastní rolí divák mnoho jiného nedostane. Jaký rozdíl oproti seriálu Narcos, v němž je vše vyprávěno z perspektivy agentů protidrogové jednotky a jejich hlas dotváří místy až dokumentární, syrovou estetiku.
Snímek Escobar estetikou připomíná spíše brakové krimi. V něm vypravěčka Vallejová neustále zbytečně opakuje totéž, co ukazuje obraz, případně v jejím komentáři zní banální klišé typu "Vše se navždy změní - pro mě i pro Kolumbii".
Mezi jejími slovy proplouvají střípky historie. Kterak Escobar kandidoval do politických funkcí, jak si z vězení udělal hotel i kancelář, kterak se kvůli němu kolumbijské město Medellín změnilo v bojiště, kde umírali policisté, civilisté i členové drogových kartelů.
Javier Bardem zaujme v několika obrazech, především ve zmíněné scéně, kdy jeho nahá korpulentní silueta prchá před palbou z vrtulníků. Tehdy se na chvilku plně ukazuje, jak se v Kolumbii realita proměnila v peklo.
Jindy je spíše peklo snímek sledovat. Divákovi je až líto, že Bardem přinesl takovou oběť právě této roli. Navzdory jeho břichu a oplácanému obličeji, v němž se zračí silná fyzická podoba se skutečným předobrazem, kokainový baron nedělá dojem komplexní či živé postavy. Film se nikdy ani nepřiblíží tragédii jedince i celé země, v niž se ve druhé řadě proměnil seriál Narcos.
Nakonec je snímek Escobar spíš telenovela, ve které se o něco více střílí. Vallejová v jednom z komentářů pronese, že lidé v televizi sledovali více to, co má na sobě, než to, co říká. To platí také u diváků filmových. Ačkoliv její hlas v nadbytečných voice-overech zní z plátna neustále, nestává se Vallejová ani na moment hrdinkou, s níž by divák sympatizoval, o niž by se strachoval, k níž by cokoliv cítil. Což je paradoxní - vzhledem k tomu, jak oscarová herečka místy přehrává.
Escobar není film ani žánrový, ani artový, ani životopisný. Jsou to jen úlomky fascinujícího příběhu, jen vyzobávání z dějin, z reality, která přitom skýtá materiál výsostně filmový. V jádru se podobá jednoduchým příběhům starých hollywoodských krimi o vzestupu a pádu gangstera, jaké se točily ve 30. letech minulého století. Tehdy však tyto příběhy na plátno přinesly spoustu dříve nevídaného: od dávek z nejslavnější gangsterské zbraně - samopalu Thompson, přezdívaného Tommy Gun - po morální zneklidnění publika.
Escobar
Režie: Fernando León de Aranoa
Bontonfilm, česká distribuční premiéra 14. června
Režisér León de Aranoa nic nového nepřináší. Sice nechává hrdinku hodně mluvit mimo obraz, ale to z něj ještě nedělá nového Martina Scorseseho. Nechává Javiera Bardema hodně mumlat, ale to na nového Marlona Branda nestačí. Na rozdíl od legendárních kriminálních ság jako Mafiáni či Kmotr jeho epizodická povídačka nezaujme postavami ani stylem.
V jedné chvíli jde Vallejová do zastavárny. Náhle z auta vyskáče skupina mužů a začne po ní střílet. Kulky dlouhé vteřiny bubnují na neprůstřelné sklo a divák se konečně na chvilku bojí o osud hrdinky. Je to však jen instinktivní strach o lidský život - nikoliv obava ze smrti postavy, která by mu jakkoliv přirostla k srdci.
