"Žádný příběh ze Sarajeva není jednoduchý." A žádný film, ve kterém padne takhle banální sentence, za to nemůže neschytat body dolů. Postavy uprchlíků z bývalé Jugoslávie v tomhle dramatu ze současného Londýna přitom působí docela uvěřitelně, jen jim holt občas ujede podobná "perla".
Stejný poznatek platí o Dveřích dokořán jako celku. Minghella, který po delší době natočil film podle vlastního scénáře, se zřejmě naučil užívat řemesla s větším citem.
Pokud pořád ještě občas zatlačí na pilu, už to není pila motorová jako právě v Anglickém pacientovi či Návratu do Cold Mountain, nýbrž pilka tak akorát do ruky.
Ve Dveřích dokořán se Minghella skutečně "snížil" k lidskému rozměru. I když jeho postavy pořád nemají víc než dva tři rysy, už to aspoň nejsou figurky z růžové knihovny uměle nafouknuté do dimenzí antické tragédie.
Jude Law hraje svůj obvyklý typ - milého, ale slabošského hezouna, architekta Willa, jenž si s kolegou otevřel ateliér v londýnské čtvrti King's Cross. Jeho krásná, leč traumatizovaná manželka Liv asi bývala fajn ženská, ale teď se hroutí kvůli partnerské krizi a problémům své dospívající dcery Bey.
Ateliér opakovaně vykrade balkánský gang, kam patří i výrostek Miro: kluk chytrý a šikovný, jenže na scestí. A přes něj se Will seznámí s jeho matkou - udřenou, ale stále půvabnou Bosňačkou Amirou (stárnoucí, ale stále půvabná Juliette Binoche).
Willův kolega Sandy (Martin Freeman) je stydlín se zájmem o fešnou uklízečku, policajt Bruno (minimalistický Ray Winstone) pod drsně zarostlou tváří schovává shovívavost.
Postavy i zápletku, která se zvrhne do milostného trojúhelníku a hledání sebe sama v podání všech zúčastněných, si člověk dokáže představit i ve skutečnosti.
Dojem ale narušují vykonstruované schválnosti - musí se Miro zajímat zrovna o architekturu? - a právě zmíněné momenty tlačení na pilu. Minghella si jimi pomáhá zřejmě proto, že chce říct příliš mnoho věcí najednou a hledá zkratku.
Poněkud "přepísknutou" figurou černošské uklízečky, která čte Kafku, tak poukazuje na předsudky vůči imigrantům. Bea by zase nemusela být takový autistický uzlíček, aby divák pochopil, že komunikace v rodině bývá bosou chůzí mezi střepy.
Nebohá Robin Wright Penn musí v roli Liv vrhat tolik bolestně odcizených výrazů, že by to vystačilo na tři filmy Ingmara Bergmana. A funkci děsivého stereotypu šlapky se zlatým srdcem radši ani nedomýšlím.
Dveřím dokořán na druhé straně pomáhá autentický pocit z prostředí, dosažený téměř dokumentaristickým způsobem snímání.
Kamera se drží studených barev spektra a často pracuje se skleněnými či zrcadlovými plochami, čímž zdůrazňuje neviditelné bariéry mezi lidmi; o pomyslných stěnách z ledu či skla se ve filmu explicitně mluví.
Záměrně aseptický a neživotný je soundtrack, o nějž se z větší části postarali Underworld.
Minghellův záměr tedy zůstává jasný: natočit film o tom, jak těžké až nemožné bývá překonat viditelné i neviditelné hranice a být s někým opravdu spolu. Snad by své téma nemusel nahlížet z tolika úhlů najednou.
Ale když tímhle sociálně-kriticky psychologicko kriminálním slepencem doklopýtá do konce, zjistíte, že vás narozdíl od své předchozí tvorby dokázal zaujmout i bez oblaků patosu a řek klišé. A to je v jeho případě pokrok.
Dveře dokořán (Breaking And Entering), UK/USA 2006. Scénář Anthony Minghella, režie Anthony Minghella, hrají Jude Law, Juliette Binoche, Robin Wright Penn, Martin Freeman, Ray Winstone. Distribuce Falcon, 119 minut.
