Recenze - V české distribuci patří íránsko-iráckému filmu Želvy mohou létat hned několik nej. Do kin je uváděn v Projektu 100 jako jeden z mála nových snímků letošní kolekce.
Vznikl jako první irácký film po pádu Saddáma Husajna a je ojedinělým setkáním s blízkovýchodní kinematografií, která k nám zase tak často neproniká.
Želvy ale nehřeší na to, že jsou z netypického teritoria a že by jim k zásahu diváků i k zisku medaile za zásluhy mohl stačit už jen fakt, že v nepříznivých podmínkách vůbec vznikly. V prostinkých natáčecích podmínkách se zrodil film, který je daleko těžší dostat z hlavy, než leckteré velkorozpočtové trháky.
| Čtěte více: PROJEKT 100: Poprvé bez Králíka, zato se želvami |
Hrdinou je Satelit, třináctiletý chlapec z utečeneckého tábora na turecko-irácké hranici, pověstný mezi místními svou zručností a schopností sehnat nesehnatelné. Na něm tkví úkol zajistit improvizované vesnici spojení se světem.
Satelit je samozvaným kápem místní komunity dětí, které jsou zvyklé vyrůstat v hrůzách války a svůj čas tráví nebezpečným sbíráním min v okolí.
Je mezi nimi i Agrin, málomluvná dívka z vedlejší vesnice vláčící se krajinou se dvěma malými příbuznými - s předvídačem budoucnosti Bezručkou a slepým batoletem - a se svým traumatem z nedávného dětství, které bude odhaleno až v tragickém závěru.
Satelitovi se Agrin zalíbí a snaží se ji upoutat, hradba dívčina mlčenlivého odstupu je ale příliš vysoká. Vesnice zatím marně čeká na nějaké znamení, že se blíží Američané a s nimi i konec války a celého "agonického světa".
V syrově ztvárněném exotickém prostředí zaujmou jak neokázalé (ale o to autentičtější) výkony neherců, tak i silný a chytře vystavěný děj, který mísí nevinnou dětskou lovestory s až apokalypticky pojatým dramatem, které zobrazuje odvrácenou stranu války skrytou za ikonickými záběry z televizního zpravodajství.
Děti jsou zmrzačené na tělech i na duších, zbídačelé dlouhotrvající válkou a předčasně vyspělé protrpěnými hrůzami. Přitom jakoby si krutost samy nepřipouštěly a o to děsivěji působí samozřejmost, se kterou žijí v neustálém ohrožení života.
Setkání se smrtí či s dalším zraněním jednoho z nich přijímají bez emocí, pragmaticky, jakoby bez pohnutí. To všechno platí zejména o skvostně zahrané Agrin, jejíž minulost je odkrývána pomocí čím dál čitelnějších flashbacků.
Silou svého příběhu, emocemi i humanistickým poselstvím může film působit až vyděračsky, míru ale nepřekročí právě díky autenticky nestrojené, přitom profesionální formě. A to i díky závěru, který rozhodně neslouží jako rozhřešení západní civilizaci.
Dojímá silně, a přitom jaksi mimoděk, jednoduše, bez efektů. Stejně jako podává svědectví o propojeném světě - až se tomu ve světě mediálních obrazů nechce věřit a přijmout to.
Přitom se nezříká ani komických momentů, zejména v charakterizování hlavního hrdiny, který je i díky základním znalostem angličtiny považován ostatními za poloboha a náležitě si to umí užít, když projíždí utečeneckým táborem na svém pestrobarevném kole či tudy vláčí obrovské kolo satelitní antény.
Kdo v tom necítí ironii, může filmu vyčítat jistou proamerickost: na příchod invazních jednotek hrdinové čekají jako na spasení, i když realita byla nejspíš mnohem komplikovanější.
Ale ani Pohádky tisíce a jedné noci dnes nemají šťastný konec: mina, která v závěru bolestně poznamená jednoho z hrdinů, je americká, takže "rozložení sil" je spravedlivé.
Je to zvláštní svět, v němž se bolest zubů léčí petrolejem a nejhezčím dárkem je Saddámova ruka a zlaté rybičky v igelitovém pytlíku. Je to ale současně svět, reálný, zalidněný reálnými lidmi a reálnými problémy.
Možná je to nespravedlivé, ale ve světle Želv evropské a české tragikomedie o mezilidských i partnerských vztazích nemohou působit jinak, než právě marginálně.
Želvy mohou létat (Lakposhtha ham parvaz mikonand), Írán, Irák, Francie 2004. Sscénář a režie Bahman Ghobadi, kamera Shahriar Assadi. 95 minut, distribuce Aerofilms. Premiéra 10. ledna 2008 v rámci Projektu 100.
