Rozhovor - Z režisérky univerzálně milované díky po srsti hladícím, chytrým a veskrze příjemným rodinným komediím jako S tebou mě baví svět či Jak dostat tatínka do polepšovny se po návratu na scénu ve druhé polovině minulého desetiletí stala autorka svým způsobem kontroverzní. Podobně jako například většina tvorby Zdeňka Trošky, i její snímky Jak se krotí krokodýli a Líbáš jako Bůh - k němuž se aktuálně přiřazuje pokračování Líbáš jako ďábel - mohou vykázat záviděníhodnou návštěvnost, ale také negativní reakce kritiků a rozpolcení diváckého tábora na dvě skupiny (ohledně jejichž velikostí se s paní režisérkou neshodneme). Jedna je spokojena, že za své peníze dostala ke dvěma hodinám populárních českých herců tropících benigní prču. Druhá vrtí hlavou nad tím, jak tohle může někomu připadat vtipné a vesměs o tom píše najiskřené komentáře do diskusních fór a filmových databází. Sama Marie Poledňáková má ve věci jasno: "Kdyby se diváci v postavách na plátně nepoznávali, nejspíš by do kina nepřišli."
Aktuálně.cz: Pro začátek si trochu zavzpomínejme. Potkal jsem lidi, kteří vás z nějakého důvodu vnímali jako normalizační filmařku, i když se ve vašich filmech nikdy nevyskytovala politika. Ti by se asi divili, kdyby se dozvěděli, čím jste musela projít hlavně v padesátých letech.
Vaše otázka přímo svádí k tomu, abych si postěžovala na svůj osud. Zákaz studia na vysoké škole, továrna, emigrace a dramata v rodině. Nechci naříkat, jiní lidé na tom byli ještě hůř. Přesto takový úder na solar v mladém věku člověka zasáhne. Je pravda, že jsem to hodně silně prožívala, ale nakonec mi tahle traumata dala sílu. Přece mne nesrazí na kolena nějaký blbec. To, že v mých filmech není žádná politika, každý ví, ale stálo mě dost sil a kličkování, když na mne soudruzi naléhali, co mám točit a jak. Když mi vyčítali, že jsou moje filmy odtržené od reality, že by se mohly odehrávat kdekoliv a kdykoliv. Nikdo už neví, že jsem v době, kdy jsem psala rodinné komedie, toužila napsat skutečný příběh naší rodiny. Nic bych si ani moc nemusela vymýšlet... to by byl seriál!
Čtěte také
Recenze: Líbáš jako ďábel je rychlejší než smrt
A.cz: Nepočítáme-li DAMU, byla vaším praktickým vzděláním v oboru především mnohaletá práce dramaturga a asistentky režiséra. Jaké lekce jste v jejich průběhu dostávala? Případně i od koho?
Má "univerzita" vlastně začala dnem, kdy jsem nastoupila do televize jako asistentka scény, potom režie. Měla jsem možnost sledovat práci režisérů a herců, těch, kterým se dařilo i nedařilo, naučila jsem se organizovat zkoušky, plac, obstát v zátěžových situacích, které se při natáčení vyskytují.
Tahle praxe je k nezaplacení. Souběžně jsem pak dělala vysokou školu, dálkově jsem studovala dramaturgii, kde tehdy - koncem šedesátých let - vládlo nadšení z malých forem divadla a šmahem se odsuzovalo herectví v divadlech kamenných. Takže dopoledne jsem slyšela, jak je hrozná ta "divadelní macha" pánů Hogra, Záhorského, Peška, Vášové a nekonečné řady dalších a odpoledne jsem s těmito úžasnými herci a báječnými lidmi zkoušela inscenaci. To, že neexistuje jeden pohled na věc, mám zaryto pod kůži. Ano, byl tu skvělý Činoherní klub, ale proto se nemusí ostatní pohřbívat a házet do starého železa. Nesnášenlivost a netolerance je u nás zřejmě zakořeněná, protože ji vidím stále na každém kroku.
A.cz: Po revoluci, kdy by se dalo čekat, že mnoho tvůrců chytí novou mízu, jste naopak z filmového světa na dobrou dekádu a půl zmizela. Proč?
Zápas o to, abych mohla točit, co jsem chtěla a nenechala si vnutit požadavky režimu, mne otravoval a unavoval. Najednou jsem cítila: Ano, teď jsem svobodná, můžu si dělat, co chci! Už jsem nechtěla hrát žádné hry a rychle mi došlo, že s filmem to hned tak jiné nebude. Film stojí peníze a stale o vás rozhoduje někdo jiný. Chtěla jsem stát na vlastních nohou a s radostí jsem okamžitě z Barrandova odešla a začala podnikat. Předvídala jsem, že tam nastane boj. A to se taky stalo. Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě.
A.cz: Poskočme k současnosti. Málo českých filmů se z nějakých dvou třetin odehrává v zahraničí. Slovensko nepočítám. Nebyla jste při psaní Líbáš jako ďábel nervózní z toho, pro co všechno si v Maroku předehříváte půdu?
Při psaní by bylo pošetilé dělat si dopředu zábrany. Samozřejmě mluvím o možném, nebudu si představovat třeba natáčení Jackem Nicholsonem na Novém Zélandu. To Maroko bylo na hraně možného. Letadlem cesta trvá pět hodin, mají tam filmařské zázemí a spoustu servisních organizací, protože v Maroku se natáčí hodně historických filmů i těch ze současnosti. Střídají se tu produkce z celého světa. To, že producent Honza Bradáč skoro omdlel, když si přečetl scénář, nemusím dodávat. Ano, byl to risk a bylo to velmi náročné natáčení. Ale s kameramanem Vladimírem Smutným jsme věděli, do čeho jdeme, a věřili, že ta nesmírná námaha bude stát za to.
A.cz: A jak to pak šlo v praxi?
Když se vám cokoliv přihodí při natáčení doma, je to malér, ale ne takových rozměrů, jako když jste v cizí zemi. Věděli jsme, že každý den musíme splnit natáčecí plán, že se do žádné lokace už vracet nemůžeme a kdyby se něco nedotočilo, scéna by prostě nebyla. Za nesmírného vypětí českého štábu se to podařilo. Naše marocká produkce pracovala vcelku dobře, někteří z marockého štábu byli výborní profíci, jiní ovšem zase pokulhávali. Tam, kde jsem čekala problémy, žádné nenastaly, když jsem si myslela, že se nic nemůže stát, objevily se komplikace. Největší malér nastal, když nám hlavního marockého herce odvezli den před natáčením s kolapsem do nemocnice. Ale druhý den dovezla produkce nové herce z Casablanky a měla jsem štěstí, našla jsem náhradu. Vlastně nový představitel byl lepší, jen jsem k němu musela narychlo přeobsadit tři ženské role.
A.cz: Mám pocit, že lze rozeznat dvě období vašich hitů: To první bylo na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let - Jak vytrhnout velrybě stoličku, Jak dostat tatínka do polepšovny a S tebou mě baví svět. Druhé běží od roku 2006 - Jak se krotí krokodýli, Líbáš jako bůh a pravděpodobně se bude chodit i na Líbáš jako ďábel. Rozdíl je ovšem v tom, že zatímco prvně jmenované filmy jsou téměř univerzálně milované a uznávané, ty novější už oslovují spíše jen specifickou, byť nemalou, skupinu nenáročných diváků.
Velryba, Polepšovna i s Tebou mě baví svět je dnes samá chvála, klasika. Ale víte, co bylo tenkrát? S tebou mě baví svět byl můj první film pro kina a moje první tiskovka s novináři. Přišla jsem tehdy do Filmového klubu a tam bylo úplně prázdno. Za chvíli se objevil jeden novinář, byl to Slovák a řekl: "Neradujte se, všichni už odešli, dostali instrukce z ÚV, jak mají o filmu psát." Nečekala jsem nic dobrého, ale taky jsem se nehroutila. V den premiéry jsem přišla do kina Blaník, tam mne vítal ředitel kina a začal nadávat na novináře, jaké odporné věci o mně a filmu napsali, a hlavně ho rozčílilo to, v co všechny kritiky vyústily: ať na ten film lidi nechodí! Pak jsem se dozvěděla, že přede mnou moje rodina od rána schovávala noviny. Vyšla jsem tehdy na podium uvádět film v mrákotách. Daleko horší to bylo potom. Kam jsem přišla, na poštu, do obchodu, k lékaři, všichni lidi se na mne vrhali a říkali: "Nic si z toho nedělejte, je to báječný film." To utěšování bylo k nepřežití. Od té doby kritiky nečtu. Není to z povýšenosti, ale mám takovou alergii. Časem jsem se dozvěděla i pozadí té nenávistné kampaně: Režiséři, co točili filmy s tématikou poplatnou době a na jejichž filmy nikdo nechodil, měli své konexe na ÚV.
A k těm novějším filmům? Mě docela zajímá, co je to ta nenáročná skupina diváků? Na mé filmy chodí lidi bez ohledu na profesi a výši vzdělání. Město, venkov, fyzicky pracující lidi, vysokoškolští profesoři, doktoři, manažeři nebo právníci. Točím filmy, na které já sama bych šla do kina. Mám potřebu po náročném dnu načerpat energii a nechci se ještě protrápit večerem. Řeknu to ještě jinak: Určitá menší specifická skupina lidí moje filmy nemá rada, ale každý má nárok mít svůj názor a já mu ho vyvracet nebudu. Já třeba nemusím vidět horory, sci-fi ani upíry.
A.cz: Proč jste se v poslední době rozhodla odklonit od svého dřívějšího civilního stylu vyprávění? Nejvíce je to vidět na hercích, jejichž chování už příliš nepřipomíná živé lidi.
Téhle otázce vůbec nerozumím. Ale mám možná odpověď. Z filmů Velryba, Polepšovna a S tebou mě baví svět se staly časem "stálice", pouští si je doma i děti. Můj vnuk ale není žádným fandou mých filmů, učarovaly mu ty americké: Hledá se Nemo, Doba ledová, Piráti z Karibiku a tak dále. Nezajímají ho české pohádky, české filmy ho nudí. Svět filmu se někam posunul - tvůrci používají nové postupy, aby jejich film uspěl. To, co chce divák vidět za peníze, které dá za vstupenku, je zážitek. Kdybych dnes natočila Velrybu a Polepšovnu, asi byste se divil. Nemám zapotřebí odhalovat, že by dnes na kino "nestačily". Ani nemusím obhajovat herce, kteří hrají výborně. Kdyby se diváci v postavách na plátně nepoznávali, nejspíš by do kina nepřišli.
A.cz: Přinejmenším u Krokodýlů a prvního Líbáš byly vidět veliké rozdíly v přijetí mladšími a staršími diváky. Zaměřila jste se na ty starší cíleně, nebo to bylo spíše podvědomé?
To je zvláštní, nikdy jsem žádnou statistiku nečetla. Krokodýli měli 630 tisíc diváků a všechny filmy nad půl milionu jsou mimořádně úspěšné. Hrdinové filmu Líbáš jako Bůh a Líbáš jako ďábel jsou ve zralém věku, protože mě víc zajímá tahle věková kategorie. Mají bohaté životní zkušenosti, které žádný mladý člověk mít nemůže, jsou pro mne prostě zajímavější.
A.cz: Do jaké míry vnímáte své jméno coby marketingově funkční značku? Přeci jen se často nevidí, aby bylo jméno režisérky vytištěno na plakátu mnohonásobně větším písmem než jména všech herců dohromady.
Tohle mi nepřísluší hodnotit. Samozřejmě je fajn pocit, že s mým jménem si lidi spojí příjemný zážitek. Vědí, že je nebudu otravovat depresivními situacemi, že nikdo neonemocní na nevyléčitelnou nemoc a nikdo neumře. Že točím komedie. A že si z kina odnesou dobrou náladu. Slyšela jsem i takový příměr, který mě pobavil: Vaše filmy jsou hromadný dobrý skutek.
A.cz: Pochopil jsem správně, že Líbáš jako ďábel je vaším poslední filmem?
Ano, to jsem řekla. Je docela zábavné, že v regionech, kde jsme byli s herci na besedách se vždycky objevila otázka: O čem a kdy bude třetí díl? Ale pravda je, že o dalším filmu neuvažuji.
