Recenze - Jak by pravil Václav Klaus: "Žádnou nadbytečnou brutalitu v Rambovi nevidím, nikdy v životě jsem neviděl a nemyslím, že nějaký vážný a rozumný člověk by to mohl říci."
Vskutku, čtvrtý Rambo stejně jako dva předchozí až omračuje svou absurditou. Mrtvol tu padá nejvíc ze všech dílů, zároveň je akce v jistém smyslu překvapivě realistická, poctivá a přes moderní vylepšováky vlastně starosvětská, nikoli videoherní a virtuálně naleštěná.
Co by někdo mohl pokládat za nejhrozivější výtrysk násilí ve filmové historii, je spíše návrat do minulosti do 80. let, kdy se točily nekompromisní akční snímky. Doba se samozřejmě změnila, Rambo moc ne. Ční v moři relativizovaných hrdinů jako poslední maják jistoty a zaslouží si uznání, byť politicky s ním nemusíme souhlasit.
Rambo nikdy nebyl postaven na příběhu, ale na konceptu. První díl rehabilitoval jako vůbec první film vietnamského veterána coby akčního hrdinu pro mladé publikum, druhý díl umožnil přepsat dějiny a vyhrát po letech válku ve ztraceném území, třetí se stal trochu opozdile součástí studené války v Afghánistánu.
- Nepřehlédněte: Vyhrajte volňásky na nového Ramba + DVD ZDE
V Rambovi je ukrytá hegemonická touha Ameriky šířit své kulturní hodnoty silou, zároveň je postava pojímána coby jakýsi přírodní filozof, muž, který se obejde bez civilizace a věří jednoduchým a správným věcem.
Právě neustálá nechuť vracet se zpět do akce a pohrdání vládou i okázalými humanistickými ideály z něj činí tak přitažlivého hrdinu. Neplápolá v něm ideologický oheň a nemává praporem s pruhy a hvězdami, spíše spoléhá na animální instinkty přežít nebo pomoci někomu ze "své smečky".
Po První krvi z roku 1982 bylo vždycky Ramba potřeba dlouho přemlouvat. Diváci jsou mezitím svědky utrpení nevinného obyvatelstva Třetího světa pod knutou vojenských uzurpátorů a z přehlídky genocid se i v nejpacifističtější duši začne hromadit vztek.
Čtvrtý Rambo to dovádí do dokonalosti. Stallonova netečnost a "fuckování" světa, kdy pod zdánlivě zenovým krunýřem zatím jen bublají galony testosteronu, trvá více než půl hodiny. A pak to propukne.
Od poloviny je snímek víceméně nepřetržitá akce, která se rozjíždí v podobě útoků ze zálohy, postupně se přemění v útěk džunglí a nástrahy pronásledovatelům a nakonec se rozvine v rudou žeň, kdy Rambo s pojízdným kulometem ráže pomeranče kosí lány nepřátel jako sovětský kombajn klasy obilí. V této sekvenci se malý sadista v nás tetelí blahem.
Film samozřejmě nese zcela vážně míněné poselství světu: v Barmě přehlížené celým světem se už 60 let odehrává děsivá občanská válka vedená proti karenské menšině, jež zčásti vyznává křesťanství. Proto je třeba chránit ji před juntou, která nemá ideály a zabíjení je pro ně zábava, nikoli nutnost.
Právě způsob zobrazení nepřátel, kteří ve své anonymitě a časté zfetovanosti působí jako zombie, dává starému Rambovi nadřazené postavení. Jeho cit k unesené misionářce Sarah je sice platonický, ale základ má určitě heterosexuální, zatímco hlavní padouch je homosexuální pederast.
Nepřátelé nejsou individualizované charismatické zlo, ale slaboši, proti nimž je hlavní zbraní překonání strachu. Na rozdíl od druhého a třetího dílu se tak Rambovo vítězství pohybuje v rámci uvěřitelnosti i když jde o film, který plní dětské sny o tom, jak sprovodit složité problémy ze světa: prostě ty parchanty vystřílet.
Stejně jako šestého Rockyho si Sylvester Stallone i čtvrtého Ramba napsal a režíroval sám; a dlužno přiznat, že ví přesně, co chce říct, kolik na to potřebuje minut, jak to natočit a jak emocionálně a vlastně i hormonálně zaangažovat diváky. Pravicové názory na svět od něj lze přijmout a zbytečně s nimi nepolemizovat stejně jako u Clinta Eastwooda.
Rocky i Rambo staví svou poetiku na nostalgii publika vyrůstajícího v 80. letech, ale ona málomluvnost, přímočarost a jednoduchost již si netřeba plést se zabedněností vyhovuje teenagerům všeho věku. Na novinářské projekci bylo ovšem možné zaznamenat i babičky, které si pochvalovaly, jak to bylo syrové a má to skvělou hudbu.
Rambo se tak tedy se svou důchodcovskou mentalitou a tělem mladíka stává univerzálním hrdinou pro celou rodinu. Stallone, jenž ve filmu vypadá jako svázaný z několika tlustých uzlů, nalezl po létech tápání sám sebe a v jeho případě nejde o prostý marketingový tah, ale i jistou psychoterapii.
Rambo: To Hell and Back, USA, 2008, scénář a režie Sylvester Stallone, kamera Glen MacPherson, hudba Brian Tyler (s využitím motivů Jerryho Goldsmithe), hrají Sylvester Stallone, Julie Benzová, Matthew Marsden a další. 91 minut, distribuce Bioscop. Česká premiéra 21. února 2008.
