Cannes - Canneský festival představil nový film svého hýčkaného dítěte Waltera Sallese, kterému v roce 2004 uvedl v soutěži Motocyklové deníky a dva roky předtím i Město bohů. Artový filmař a dobrodruh z Brazílie, spojující vysoká témata s melodramaty a impresivní kamerou skoro jako z National Geographic, se tentokrát pokusil zdolat těžkou překážku: adaptaci kultovní knihy Jacka Kerouaca Na cestě. Na pomoc si pozval hvězdu mysteriózní ságy Twilight Kristen Stewartovou, která tu ukáže nejen své herecké umění, ale skoro i všechno ostatní.
V první řadě platí, že Kerouacův román je plný poezie amerického toulání, spisovatelova proudu vědomí a drobných anekdot z cest. A jako takový byl dosud považovaný prakticky za nezfilmovatelný. Za druhé nebylo vůbec snadné získat práva a pustit se do realizace projektu - nakonec to trvalo více než třicet let. Producentsky snímek nakonec zaštítila Coppolova rodina a American Zoetrope, ale třeba i sales a distributor Francouz Marin Karmitz z MK2.
Mimochodem jednu dobu se uvažovalo o tom, že by adaptaci točil Gus van Sant, ale nakonec padla volba na režiséra Waltera Sallese. Za třetí, film nabídl především skvostné herecké obsazení - herci se údajně připravovali na role sami v jakési tréninkové beatnické komunitě, kde se učili přirozenosti "rebelů bez příčiny".
Hlavní mužští herci připomínají něco mezi věčně sjetými mladíky na tahu a sečtělými adepty kurzů psaní a recitace Keruacových bonmotů. Hlavní postavu Sala Paradise ztělesnil prototyp amerického plachého sympaťáka Sam Riley, jeho obdivovaného parťáka Deana Moriartyho a zároveň maskulinního svůdce z Denveru si zahrál Garrett Hedlund. Roli jedné z krásek, lemující svobodomyslné putování, která celé týdny čeká na Deana, si střihla představitelka von Trierovy Melancholie Kirsten Dunstová.
Zároveň platí, že román Na cestě je v základu americké kultury. S jeho pomocí lze pochopit uvažování poloviny amerických studentů, které potkáte v Česku ve vlaku.
Ale upřímně řečeno. Bolestivá Sallesova adaptace se s beatnickým světem minula asi jako ti američtí studenti z dobré rodiny s kreditními kartami a goretexovým oblečením. Autoři "na Kerouacově cestě" ostudně zabloudili. Výsledek mimochodem působí dojmem, že snímek trvá tak minimálně dvojnásobně delším dobu, než je 2 hodiny a 17 minut čistého času putování filmu mimo jiné mezi New Yorkem a Západem Spojených států.
Co je horší, scenárista Rivera a režisér Salles vůbec nepochopili Kerouacovu poezii, hledající svobodu, opravdovost lidského života i onen ubíhající rytmus kolejí či silnice, po jejichž okraji se zjevují nejrůznější lidské osudy. Z Kerouacových cestovních impresí, myšlenek a dobrodružství s pocestnými autoři zpatlali průhledné melodrama a doslovný příběh milostného čtyř- až pětiúhelníku.
Sice se zaštiťují oduševnělostí a pokusem o vystižení života 50. let se všemi policisty měřícími rychlost a buzerující mládež, ve skutečnosti jejich beatníci experimentují spíše než se životem s vlastní sexualitou. Postavy se ocitají v zajetí obdivu k divokému a nezvladatelnému narcisi Deanovi, který by v počtu orgasmů ve filmu překonal leckterého borce z erotických honiček hraných v televizi po půlnoci. Zažijete tu milování v autě, bez auta, za jízdy, ve dvou i ve třech, v myšlenkách či bez myšlenek.
A to určitě nemám nic proti tomu, když chodí na plátně Stewartová a Dunstová ve spodním prádle. Ovšem mezi jednotlivými čísly a odhalenými těly by bylo fajn dát prostor i pocitu amerického nezávazného života i té jeho mámivě širé a přitom hrozivě prázdné krajině. Jinak je to Kerouac znovu a znovu znásilňovaný snahou o co nejlíbivější film. Když se tu už zjeví vtip, pro všechny případy se několikrát zopakuje. To je příklad hlášky, že americký prezident vyzval ke snižování nákladů na život obyvatel. Takže naše čtveřice krade v obchodech jídlo, cigarety i benzín.
Tím nejhorším na příběhu, který samozřejmě musí špatně skončit, zůstává ale to, jak se autoři neubránili pokušení monumentalizovat beatnický život. Že svým hrdinům příliš okatě a hloupě dávají ve všem za pravdu - ačkoliv ve skutečných Kerouacových postavách nebylo nikdy nic rétoricky hrdinského, ani nabubřelého.
Pro Caraxe není nic nemožné
Ještě, že si mohl divák jít spravit chuť na nový film Leose Caraxe nazvaný Holy Motors (Svaté motory). Výsledek nepřipomíná žádný film, který byste viděli. Divák se musí vzdát ambice, že by mohl jednoduše sledovat přímočarý příběh. Namísto toho sledujeme podivína Oscara (excentrický herec Denis Lavant), který cestuje luxusní limuzínou po osmi předem domluvených setkání v Paříži. Na nich vystupuje v nejrůznějších převlecích a plní předen zadané herecké etudy - případně se setkává s dalšími "herci".
Přitom se dějí věci, kterých byste se nenadály. Nic tu není nemožné, nic nemá zdánlivě žádný smysl. V masce zombie Oscar unese Evu Mendes do podzemí, kde z jejího průsvitného šatu udělá talibánský hábit.
Jindy se miluje s figurantkou studia motion capture. Nebo hraje smrt starého boháče, s nímž se loučí mladá peněz chtivá žena. Odžívá si srdceryvné melodrama o nešťastné lásce s Kylie Minogue, která se chystá skočit ze střechy patrového domu.
Můžeme v tom vidět cokoliv, co se nám bude líbit - surrealismus, Caraxovo podvědomí, drama herecké osobnosti ztrácející svoji identitu, či jenom hledání nového stylu filmového nenarativního vyprávění.
Když se Oscar vrátí ke své ženě a dětem, představovanými orangutany, a když si auta začnou spolu povídat, tam končí kinematografie či vůbec jakýkoliv význam. A začíná jenom čistá, ničím nezkažená imaginace.
